Ondřej Štindl analytik BBC

Děj, který zapříčinil aféru, jež poznamenala končící týden, však začal na místě ještě skrytějším a uzavřenějším, než bývá obvyklé - konkrétně na toaletě v černošické vile stíhaného podnikatele Radovana Krejčíře.

Není sice jisté, kdo na ní v klíčovém okamžiku vlastně byl - zda tam policista doprovázel Krejčíře, nebo Krejčíř policistu.

Každopádně vznikla situace, která Radovanovi Krejčířovi umožnila předvést radikální interpretaci výrazu "odskočit si". Udělal to a - jak známo - začaly se dít věci.

Útěk Radovana Krejčíře se možná stal katalyzátorem významných změn v české policii a docela pravděpodobně se kvůli němu prohloubí některé procesy v české politice, které - pravda - začaly už před ním.

Ale vezměme to po pořádku. Po blamáži policejní protikorupční služby v Černošicích musel odstoupit policejní prezident Jiří Kolář.

Konec Grossovy éry

Ještě významnější změna ovšem je, že z vedoucích funkcí na policejním prezidiu budou v důsledku Kolářovy rezignace muset odejít lidé, kteří mají blízko k bývalému ministrovi vnitra a premiérovi Stanislavu Grossovi, a které tam Kolář - sice třeba ne s velkým nadšením ale nakonec docela ochotně - toleroval.

Znamená to ale, že nástup nového policejního prezidenta nutně přinese jakési odpolitizování policie?

Ministr vnitra František Bublan už naznačil, že nový policejní prezident by měl být ve věku kolem čtyřicítky a jeho nejbližší spolupracovníci by neměli být starší - to znamená, že by z nejvyšších funkcí v policii měli odejít lidé, kteří sbírali zkušenosti v dobách totality a kteří tvoří značnou část současného vedení.

To může fungování i pověst policie zlepšit, rozumná je i ministrova snaha se na osobě i koncepci nového policejního prezidenta dohodnout s opozicí už jenom proto, aby případná změna vládní garnitury sboru nepřinesla další personální zemětřesení.

Znamená to ale, že nástup nového policejního prezidenta nutně přinese jakési odpolitizování policie? Tady by asi byla na místě spíš skepse. Politika svou sféru vlivu zmenšuje nerada, navíc policejní kauzy jsou v Česku k politickým cílům často využívány, staly se zbraní v politickém boji, a nedá se moc očekávat, že by v tomhle ohledu došlo k nějakému "odzbrojovacímu procesu".

Jisté zlepšení v mezích možností by se ale snad čekat dalo. Bylo by to ale zlepšení oproti dost tristnímu stavu, kdy veřejnost policii nedůvěřuje a nemá proto ani mnoho důvodů.

Rázný Paroubek

Nejde jen o komické výstupy typu útěku Radovana Krejčíře, byly i o dost horší věci - kauza manželů Stodolových, případ Berdychova gangu, situace v Litvínově, účelová stíhání bývalého policisty Macháčka a novináře Smrčka. To všechno Jiří Kolář ustál i proto, že měl politickou oporu.

Na představu Jiřího Paroubka jako překlenovacího premiéra do nevyhnutelně prohraných voleb by měli všichni zapomenout

On sám ale zároveň byl oporou nebo přinejmenším toleroval, že tak policie pod jeho vedením někdy fungovala. S odchodem současné garnitury vedení policie se tedy také může zmenšit politická váha Stanislava Grosse, který přinejmenším dokázal úspěšně navodit dojem, že bezpečnostní složky pracují v jeho prospěch.

O tom, že vliv bývalého premiéra v policii může výrazně utrpět, svědčí i fakt, že mezi lidmi, o nichž se vážně spekuluje jako o kandidátech na policejního prezidenta, je i člověk, jehož jmenování do vyšší funkce Gross vetoval.

Oslabení Stanislava Grosse může znamenat další posílení předsedy vlády Jiřího Paroubka, který "shodou okolností" svým rázným vystoupením po Krejčířově útěku pojistil, aby ke změně ve vedení policie skutečně došlo.

Nedá se ale říci, že by se Paroubek, aby dosáhl politického zisku, musel přehrávat do nějaké pro něj neobvyklé polohy.

Opět se předvedl jako muž činu, který nerad dělá kolem věcí zbytečné štráchy a nestrpí nepořádek - jeho požadavek, aby provinivší se policisté šli za trest hlídkovat do ulic - byl samozřejmě nereálný, širokým vrstvám ale o to srozumitelnější.

Na představu Jiřího Paroubka jako překlenovacího premiéra do nevyhnutelně prohraných voleb by měli všichni zapomenout.

Obětovat se nutné

Odcházející policejní prezident Jiří Kolář v Interview BBC mluvil o tom, jak víc než třicet let života obětoval - jak řekl - na oltář vlasti. Nebyl ale jediný, kdo v končícím týdnu pohovořil o nutnosti oběti v zájmu širšího celku.

Představa, že hmotně ne příliš zajištěný vědec může dosáhnut víc než ten, který pracuje v přepychu, může mít nanejvýš hodně omezenou platnost

Podobně i prezident Václav Klaus - pravda s použitím o dost méně patetického výraziva - pohovořil v mikrobiologickém ústavu k vědcům o tom, že "chudoba cti netratí", že hmotný nedostatek může člověka inspirovat k lepším výkonům, vzpomínal, jak měl po okupaci také možnost odejít do Spojených států, ale nakonec zůstal.

V podstatě apeloval především na mladé vědce, aby také cosi "obětovali na oltář vlasti" - třeba příležitost dělat svou práci v lepších podmínkách a za víc peněz, než je možné v dnešním Česku.

Příliš se svými názory mezi vědci neuspěl - není divu. Představa, že hmotně ne příliš zajištěný vědec může dosáhnut víc než ten, který pracuje v přepychu, může mít nanejvýš hodně omezenou platnost. Může se týkat jen těch, kteří k práci nepotřebují víc než svoji hlavu.

Odchod vědců

To ale to jen tak na okraj. Prezidentův apel má jakousi logiku - Česko skutečně potřebuje, aby lidé, kteří dosáhli nějaké vysoké kvalifikace, ze země neodcházeli.

Mladí vědci zdaleka nemají jistotu, že o jejich znalosti a kvalifikaci v Česku vůbec někdo stojí

A možnosti české vědy motivovat takové lidi třeba finančně jsou ve srovnáním s vyspělým světem omezené a jistě takové zůstanou.

Apely na zdrženlivost, pokud jde o materiální požitky, ale musejí být nějak šířeji založené než jen na momentální společenské potřebě.

Vědci by se podle prezidenta měli dobrovolně omezit, rezignovat na nějaké velké ambice, pokud jde o osobní spotřebu. Jenomže by tak měli učinit v zájmu společnosti, která je právě ve věcech spotřeby velmi nezdrženlivá a její politická reprezentace v tomto ohledu vyniká.

Mladí vědci navíc ze země neodcházejí jenom proto, že si jinde vydělají víc, ale také proto, že zdaleka nemají jistotu, že o jejich znalosti a kvalifikaci v Česku vůbec někdo stojí, že mají šanci se v často dost zatuhlém prostředí české vědy se uplatnit. Odcházejí za možností něco ve vědě dokázat, nebo s ní alespoň neztratit kontakt.

Prezident jim citoval slova Karla Poppera o opulentním životě, který ubíjí myšlení. Stejně tak ale může být ubíjející a neinspirativní české prostředí s jeho službičkami místo služeb, neprůhlednými osobními vazbami, vzájemným poplácáváním se po ramenou a tradicí, která velí věnovat nejvíce energie maskování vlastní nedostatečnosti.