|
Krejčíř pryč a Kolář navždy | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
V Česku se resignace na vysokou funkci často chápe buď jako přiznání viny za nějaký korupční skandál a/nebo jako krajní možnost, k níž politik či úředník přistupuje ve výjimečně vypjaté chvíli, kdy už mu - například kvůli veřejnému mínění a tlaku důkazů - nic jiného nezbývá. Resignující politici jsou nezřídka svými kolegy nazíráni jako zbabělci: z toho také pramení obvyklá alibistická argumentace, kterou naposledy dováděl k dokonalosti Stanislav Gross: neodejdu z funkce, protože by to byl útěk. Existuje ale i jiné pojetí. Například: politik nebo úředník odchází proto, že nedokázal zajistit, aby jeho úřad fungoval na té úrovni, která se u něj předpokládá. Resignace je věc cti: neuspěl jsem, důvěra v mou osobu je otřesena, proto dobrovolně odcházím, abych o důvěru nepřipravil také instituci. Její nefunkčnost přitom nemusí nutně být přímá chyba dotyčného, ale tak už to chodí, že za firmy (nebo úřady) v potížích nesou odpovědnost jejich šéfové. A nesou odpovědnost i za podřízené, které si buď vybrali nebo je převzali a nechali ve funkci. Případ uprchlého podnikatele Radovana Krejčíře je doslova skandální. Ukazuje se, že muž, podezřelý - aspoň podle policie - z přípravy vraždy, zločinného spiknutí a obrovských daňových podvodů, odešel ze své vily během úpolicejního zásahu jako na procházku. Pokud člověk uvěří novinám (a proč by jim zrovna teď věřit neměl?), neodehrál se v Krejčířově vile žádný dobrodružný filmový útěk přes okénko záchodu s pomocí komplice, jak se původně předpokládalo na základě policejních informací. Policie zřejmě zanedbala základní pravidla své práce ještě hůř, než že by jen nepostavila pod okno záchoda hlídku: když Krejčíř vyšel z toalety, pohyboval se po vile nepovšimnut, využil příležitosti, jež se nabízela, jednoduše odešel, nasedl do auta a odjel. Podle některých informací se dokonce ani přesně neví, kdy se to stalo. Už proto, že v podnikatelově vile našli policisté miliardy, kdekoho napadne, že byli uplaceni. Kdyby se to prokázalo, bylo by to pro eventuelní policejní korupčníky na kriminál a pro veřejnost katastrofální zpráva. Co se týče policejního selhání a důsledků, které z něj vyplývají, je to v podstatě jedno. Z morálního hlediska je zkorumpovaný policista jistě horší, než hloupý a neschopný policista. Z věcného pohledu je to fuk: ať tak nebo tak, Krejčíř "vzal roha". Premiér Jiří Paroubek je rozčilen - a bodejď by nebyl, když se teď stal volebním lídrem sociální demokracie a přitom má z "jeho" policie národ legraci. Paroubek žádá trest pro všechny policisty, kteří mají na útěku spoluvinu. Co se týká policejního prezidenta Jiřího Koláře, měl by podle premiéra o vyvození osobní odpovědnosti "minimálně přemýšlet". Zda ministr vnitra František Bublan Koláře odvolá není jasné, zprávy se rozcházejí. Další vývoj se pravděpodobně teprve zvažuje. Jak je to tedy v tomto případě s odpovědností? Kdyby šlo o výjimečné policejní selhání, asi by bylo na místě mluvit jen o postihu nižších policejních důstojníků, snad včetně šéfa protikorupční služby. Jenže Kolář, původně muž Stanislava Grosse, vede sbor dlouhé roky, přičemž jedna aféra následuje druhou. Stačí to připomenout heslovitě: manželé Stodolovi, případ Kořístka, vztah k odposlechům, stíhání šesti policistů, kteří měli potírat organizovaný zločin a přitom se na něm podle všeho podíleli. Kdyby byl Kolář co k čemu, složí funkci sám - pro důvěru, kterou policie jeho přítomností ztrácí. Jistý problém by ale měl cítit i ministr vnitra František Bublan. Koláře vždycky hájil, dokonce tak intenzivně, jako by šlo o jakousi "autonomní jednotku". Na otázku MF DNES, co by se vlastně muselo stát, aby vládě navrhl jeho odvolání, aktuálně odpověděl jako člověk, který se příliš nesnaží mít autoritu: "Budu s ním mluvit a je otázka, jak se k tomu postaví. Je teď navíc na dovolené a já to nechci řešit bez něj." |
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||