Ondřej Štindl redaktor BBC

Pražské povstání bylo především spontánní akcí

Po roce 1989 se zase v médiích často zdůrazňovaly stinné stránky květnových bojů, třeba případy násilí proti německým civilistům, k nimž docházelo.

Historici jako Jan Gebhart z Historického ústavu Akademie věd, dnes připomínají to, že pražské povstání bylo - podobně jako povstání v jiných českých městech - především spontánní akcí, která začala bez velké koordinace a centrálního velení.

Bez koordinace

V prostředí českého odboje se o možnosti povstání mluvilo už od roku 1939.

Povstání bylo neseno duchem odporu a elánem, koordinace a vybavení chyběly Jan Gebhart, Historický ústav AVČR

Česká resistence ovšem podle Gebharta byla nacistickou represí natolik zdecimovaná, že nebyla schopna povstání nějak od počátku koordinovat.

Proti povstalcům také stály dobře vycvičené a vyzbrojené německé jednotky, které potřebovaly Prahu udržet jako důležitý komunikační uzel pro cestu na západ do amerického zajetí.

Bojující Pražané ovšem neměli o moc víc než svoje nadšení.

Jan Gebhart BBC řekl, že boj ve městě vždy patří k nejobtížnějším. Povstalci navíc neměli žádné zbraně srovnatelné s okupanty:

"Povstání bylo neseno duchem odporu a elánem, koordinace a vybavení chyběly."

Příběh povstalce Trmala

Mezi povstalci se pohyboval i tehdy šestnáctiletý Jan Trmal, který se do Česka před časem vrátil z americké emigrace. I on si na začátek povstání vzpomíná jako na spontánní proces.

Parta naivních lidí se domnívala, že se může postavit zkušeným vojákům Jan Trmal, pamětník

Když 5. května ráno vybíhal z domu, nevěděl, že jde do boje. Brzy ale získal pušku a zapojil se do bojů na Pankráci.

Povstání tam probíhalo velmi krvavě. Jan Trmal brzy zjistil, jaká síla proti povstalcům stojí:

"Ve své naivitě jsem myslel, že někoho zastřelím, ale já nikoho neviděl a naopak stříleli po mně. Parta naivních lidí se domnívala, že se může postavit zkušeným vojákům."

Po mnoha peripetiích se Jan Trmal dostal do lépe organizované jednotky. Zároveň se ale zintenzivňovaly boje.

České národní radě se nakonec podařilo sjednat kapitulaci německých vojsk, kterým byl umožněn odchod z města.

Když 9. května ráno do Prahy dorazily sovětské tanky, většina nepřátelských vojsk už byla z města pryč.

Role vlasovců

Příslušníci Rudé armády ovšem nebyli první ruští vojáci, kteří do Prahy vstoupili. Bojů proti nacistům se účastnily i některé jednotky Ruské osvobozenecké armády - takzvaní vlasovci.

Vlasovci měli mnoho ztrát, jak víme z listin padlých vyvěšených hned po boji. Už třetí den po příchodu sovětských vojsk ale byly tyto listiny odstraněny Nikolaj Andrejev

Jejich armáda byla zformována v Německu ze sovětských válečných zajatců, měla bojovat proti Stalinovi. Vlasovce, kteří po válce padli Sovětům do rukou, čekala deportace do gulagu, často i okamžitá poprava.

Při bojích na Pankráci se s nimi setkal i Jan Trmal. Nebyl si tehdy vědom, v jaké situaci se jeho tehdejší ruští spolubojovníci na konci války ocitli:

"My jsme o tom nemluvili, jen jsme se na sebe smáli. My jsme pouze oceňovali, že nás zachránili, že přišli a stříleli Němce."

O podílu vlasovců na úspěchu pražského povstání se ovšem velmi brzy přestalo mluvit. V archivu BBC je i následující vzpomínka účastníka pražského povstání, Rusa Nikolaje Andrejeva:

"Vlasovci měli mnoho ztrát, jak víme z listin padlých vyvěšených hned po boji. Už třetí den po příchodu sovětských vojsk ale byly tyto listiny odstraněny."

Vlasovci byli první bojovníci pražského povstání, na které se muselo z rozhodnutí vyšší moci zapomenout. Zdaleka ne však poslední.

Komunistický režim se snažil vymazat z historie zásluhy mnoha představitelů povstaleckého vedení - například generála Kutlvašra a mnoha dalších.