Daniel Kaiser analytik BBC

Proto se také Pražské povstání těší pozornosti, jaké od demokratického převratu už odvyklo.

Český odboj, který ještě vstřebával šok z heydrichiády, postrádal na konci války těžké zbraně a vycvičené muže. Politické vedení bylo rozštěpeno na nekomunisty a komunisty.

Český odboj postrádal na konci války těžké zbraně a vycvičené muže

Pozdější oblíbená figura Pražského jara Josef Smrkovský se například intrikami snažil zabránit, aby do hlavního města před Sověty náhodou dřív nedorazili Američané.

O tom všem se otevřeně začalo mluvit až v devadesátém roce.

Malý zájem byl jistě reakcí jak na tyto historické zašmodrchanosti, tak na dlouhá léta oficiózních, komunisticky překroucených oslav.

V rámci objevování nových dějin zašlo přitom v tomto případě veřejné povědomí na cestě demytizace dál, než by historické spravedlnosti bylo milé.

Jako kdyby povstání v Praze byla hlavně opožděná střílečka, v níž ze sebe dosavadní kolaboranti smývali vinu. Jako kdyby se největší násilnosti děly až na pražském německém obyvatelstvu.

(Ve skutečnosti byly české ztráty, vojenské i civilní dohromady, skoro dvakrát větší než německé.)

Jako kdyby od triumfálního vítání rudoarmějců v májové Praze vedla přímá a nevyhnutelná cesta k rudé diktatuře.

Nějakou dobu pak navíc veřejný diskurs ovládalo předtím tabuizované, tragické téma Vlasovových oddílů poskládaných ze sovětských dezertérů, kteří v půlce povstání zachránili Prahu před porážkou, ani touhle pomocí ale potom neunikli Stalinovu trestu.

Bylo to v Praze ve dvacátém století poprvé a naposledy, kdy vznikla situace, kterou sebevědomé národy obvykle řeší střelbou, a kdy stříleli i Češi

Všechny tyto motivy mají tu větší, tu menší pravdivý základ, v historii povstání jsou ovšem pouze doplňkové. Neměly by zakrýt podstatu celé události: bylo to v Praze ve dvacátém století poprvé a naposledy, kdy vznikla situace, kterou sebevědomé národy obvykle řeší střelbou, a kdy stříleli i Češi.

Předtím, při německé okupaci v březnu 1939, o devět let později, když komunisté přebírali moc, i v roce 1968, kdy zase zemi obsadila vojska armáda Varšavské smlouvy, zbraně mlčely.

Proto Pražské povstání patří k tomu, co Českou republiku alespoň přibližuje většinové evropské tradici.

Letos se v Praze chystají oslavy na tuzemské poměry velkolepé. Osmého května zažije Letenská pláň přehlídku historické vojenské techniky a dobových uniforem. Bude i ohňostroj a z reproduktorů na vltavském nábřeží bude znít hudba.

Nezbývá než doufat, že ticho a nezájem posledních let najednou nevystřídá velikášská legrace.

A že se hlavnímu organizátorovi, jímž je režisér Václav Marhoul, vzpomínání na druhou světovou válku, zahraniční armádu a květen pětačtyřicátého povede víc než před třemi roky volební kampaň čtyřkoalice.