|
Týden v České republice | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
První polovině týdne dominovala otázka, na kterou budeme znát odpověď nejdřív koncem března. Najdou lidovci odvahu nastolit po velikonočním sjezdu ČSSD znovu požadavek Grossovy demise? ČSSD lidoveckou žádost o Grossovu hlavu odmítla už minulou sobotu na Ústředním výkonném výboru, kde ho potvrdila ve funkci předsedy vlády. Do funkce předsedy sociálnědemokratické strany, o kterou se bude bojovat na brněnském sjezdu, lidovcům věcně vzato nic není; v ČSSD přece žádné svoje členy - na rozdíl od vlády - nemají. Pokud tedy pokus odstranit Stanislava Grosse z čela vlády mysleli vážně, nejpříhodnější a nejfotogeničtější moment už zřejmě propásli. A mysleli ho vážně? O povaze lidoveckého konzervatismu Do Grosse se pustili s takovou vervou, že už těžko vycouvají bez ztráty Kalouskovy tváře. Na druhé misce jejich úvah je osud několika stovek lidovců upíchnutých v ústřední státní správě. KDU-ČSL, ačkoliv parlamentní optikou je to spíš slabá strana, jich tam dokázala zaměstnat paradoxně víc než v minulých volbách třikrát úspěšnější ČSSD. Dvě ze tří lidoveckých ministerstev, tedy doprava a životní prostředí, mají svoje filiálky na okresech. Z ministerstev pod sociálnědemokratickým vedením disponuje podobnou sítí, a tudíž možností zaměstnávat členy místních stranických organizací vlastně jen ministerstvo práce - a ačkoliv jeho šéf Škromach poslední dva roky instaluje na úřady práce zasloužilé členy strany pravidelně, zaopatřovací schopnosti mohou lidovcům socialisté jen tiše závidět. Patový průzkum Početná expozitura straníků ve státním aparátu, to je velká brzda Kalouskovu radikalismu. Nejmenovaný lidovec omlouval neochotu strany odejít z vlády právě ohledem na tyto lidi: co by těch patnáct měsíců do řádných voleb dělali, kdyby ČSSD provedla čistku? Že by se ale přechodná existenční nejistota několika málo stovek lidí mohla stát faktorem, který rozhoduje o vládě pro deset milionů? Důvodů zacouvat mají lidovci víc: podle nejnovější prognózy agentury Factum Innovatio by se svým vyhlédnutým příštím partnerem, občanskými demokraty, nezískali solidní parlamentní většinu. Průzkum dává ODS a KDU-ČSL patových 100 sněmovních křesel z dvou set. I to je argument, po němž budou konzervativci z KDU-ČSL moci sáhnout. Mezitím přibývá důkazů, že hlavní příčina vládní krize, tedy rodinná přítelkyně Grossových Libuše Barková, opravdu řídila a možná ještě řídí nevěstinec. Pokud by tedy z vlády Stanislava Grosse neodešli sami, bude to vážná indicie, že konzervatismus českých lidovců je spíš strukturální než hodnotový. Sobotka na správné straně Rada evropských ministrů financí v úterý jednala o reformě takzvaného Paktu stability a růstu, který vládám států eurozóny předepisuje, jak velké smějí ročně nadělat dluhy. Reformu paktu si vynutily Německo s Francií jednoduše tím, že ho tři roky po sobě porušovaly. Berlín i Paříž se každý rok zadlužovaly víc než o tři povolená procenta HDP, protože jsou ale těžké váhy, unikly bez trestu. Místo toho se teď začíná vymýšlet seznam položek, které by národní vlády do deficitů nemusely počítat: výdaje na obranu, náklady na zdravotní nebo důchodovou reformu, na vědu a výzkum, na školství. Německá vláda dokonce žádá výjimku na miliardy, které utápí v bývalém východním Německu. Český ministr financí Bohuslav Sobotka v jednom článku zhodnotil tento týden euro jako jednoznačný úspěch. Svoje nadšení by měl Sobotka možná trochu krotit. Úspěch ekonomiky Ekonomické výhody sjednocené evropské měny jsou sporné - odpadly sice směnárenské poplatky, takzvané transakční náklady, přesto po zavedení eura obchod mezi unijními zeměmi oproti očekávání nestoupl, a dokonce mírně klesl. A z politické perspektivy je jasné, že euro vážně uškodilo pověsti evropského projektu. V klubu údajně založeném na rovném zacházení s velkými i s malými se ukázalo, že když se velkému nechce, nemusejí společné zákony platit. Portugalsko nebo Holandsko například pravidla paktu svého času dodržely i za cenu nepříjemných rozpočtových škrtů. Teď Holanďany faktická beztrestnost Francouzů a Němců pobuřuje tak, že možná v referendu potopí evropskou ústavu. Český ministr financí - a spolu s ním většina jeho kolegů z nových členských zemí - se postavil na stranu těch, kdo žádají, aby se pakt změkčoval co možná nejméně. Po všem, co se v posledních dvou letech kolem paktu dělo, se bojuje o čest menších členských zemí. Sobotka navíc argumentoval ekonomicky, může prý být náročnější proto, že se české ekonomice daří. Nejdřív to znělo jako propaganda, ve čtvrtek zveřejněná čísla o hospodářském růstu ale Sobotkovi překvapivě dala za pravdu. Ekonomika roste nejrychleji za posledních osm roků a ministrova hvězda mírně stoupá. Zpátky na nohy Český prezident Václav Klaus pobýval tento týden soukromě ve Washingtonu. Při té příležitosti se mu trochu překvapivě otevřely dveře i do Bílého domu. Se svým americkým kolegou Georgem Bushem strávil Klaus 35 minut. Dva roky byl Klaus v Oválné pracovně nežádoucí. Jeho vroubky jsou všeobecně známé: po začátku irácké války americkému velvyslanci v Praze údajně naznačil, že Američané si zbraně hromadného ničení do Iráku v případě potřeby přivezou a najdou sami. O pár týdnů později na otázku německého redaktora o případném stěhování amerických vojenských základen do České republiky odvětil, že česká veřejnost by asi cizí vojáky po zkušenostech s dvacátým století nepřijala dobře. Washington Klause za trest uložil k ledu a začal okatě upřednostňovat tehdejšího premiéra Vladimíra Špidlu. Celá roztržka byla trochu absurdní. Česká média sledovala Klausovu snahu získat audienci u Bushe s hotovou obsesí, motivována samozřejmě hlavně škodolibostí a přáním vidět toho sebejistého politika, jak zvoní u dveří a nikdo mu nejde otevřít. Začalo se přitom masově odezírat z amerických úst a zapomnělo se, že pokud v konverzaci hlavy státu s velvyslancem někomu přísluší právo práskat dveřmi, tak je to vždycky prezident, ať už reprezentuje jakkoliv velký stát. Klaus svoje konsistentní názory konsistentně doplňuje rýpáním a provokacemi a občas pustě přehání - tak jako třeba ve svém desateru důvodů proti evropské ústavě sepsaném pro Mladou frontu, v němž tvrdil, že kompetence budou moci do Bruselu převádět národní vlády bez ohledu na vůli parlamentů. Věrní spolupracovníci na scéně Vtipkováním, které poněkud pomalý ambasador Craig Stapleton nevydýchal, zase Klaus vážně poškodil svou image hlavního advokáta Ameriky a amerického myšlení v českém prostředí. Když chtěl Bush během své nedávné usmiřovací cesty po Evropě pochválit evropskou ústavu a posílit tak věrného přítele Tonyho Blaira v jeho vnitropolitickém zápase, jehož detaily jsou zřejmě pod Bushovu rozlišovací schopnost, spolupracovníci vedení Dickem Cheneym v tom prezidentovi zabránili. Jinými slovy: kolem amerického prezidenta jsou seskupeni lidé, kteří mají vážné obavy z toho, že Evropská unie začne mluvit jedním zglajchšaltovaným hlasem. Právě pro svou zásadní opozici vůči evropské ústavě by Klaus v současné mezinárodní politice těžko hledal relevantnější spojence než v Bílém domě. Jestli se s Bushem dohodl na ukončení napětí, vracejí se věci z hlavy zpátky na nohy. A platí to i pro druhou polovinu tohoto příběhu: Bushův jednorázový spojenec Vladimír Špidla skončil v Evropské komisi a připravuje tam sociální projekty, z nichž by se americkému prezidentovi ježily vlasy hrůzou. |
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||