Ondřej Štindl analytik BBC

Těžko předpokládat, že by současný vládní návrh tuhle tradici prolomil, odpor opozičních občanských demokratů vůči referendům je zásadní a bez jejich hlasů se ústavní většina v obou komorách parlamentu nenajde. Nic v tuto chvíli také nenasvědčuje, že by se po sněmovních volbách tahle situace mohla změnit.

Současný vládní návrh je relativně umírněný - otázky vnitřní politiky by podle něj byly referendem ovlivnitelné pramálo. Je dokonce možné, že zavedení referenda podle tohoto návrhu by vládám nakonec zjednodušilo život.

Zavedení referenda by tedy nakonec na 'kvalitu demokracie' v Česku nemuselo mít vliv ani kladný, ani záporný

Jaroslav Bureš jako příklad typické otázky pro referendum uvedl stavbu celostátní dálnice. Je docela snadné si představit, že všelidové hlasování by pozici stoupenců nějakých hypotetických staveb celostátního významu spíš podpořilo.

Spory, které v takových situacích vznikají, většinou bývají vedeny mezi úřady, které cosi prosazují, a lidmi, jichž se realizace takové stavby přímo dotkne - těch bývá skoro vždy menšina, kterou referendum může snadno převálcovat.

S referendem ovšem souvisejí i hlubší otázky. Jeho zastánci často argumentují tím, že možnost všelidového hlasování by přinesla jaksi větší množství demokracie a také její zkvalitnění.

Záleží ovšem na tom, v čem tu kvalitu vidíme, co považujeme za vlastní účel demokratického společenského zřízení, a v diskusi o referendu se nakonec může dojít až k otázkám lidské přirozenosti.

Anglický autor C.S. Lewis kdysi demokraty rozdělil do dvou skupin. V jedné jsou ti, kteří člověka nahlížejí jako bytost z principu dobrou, a demokracie je podle nich způsob, jak umožnit co největšímu počtu těch dobrých lidí účastnit se správy veřejných věcí.

Sám sebe počítal do druhé - skeptičtější skupiny. Lidé podle něj jsou náchylní podléhat svodům a pokušením moci, někdy jsou také prostě zlí. A demokracie je společenské zřízení, které umožňuje jakousi kontrolu nad těmi, kdo jsou pokušením moci vystaveni.

Prvky přímé demokracie vnášejí do politického systému posílení účasti a naopak oslabení odpovědnosti, což pro lidi, jejichž názor na bližní se podobá tomu Lewisovu, může znít hrozivě. Jenomže česká situace je v tomto ohledu trochu specifická.

Nedá se totiž říci, že by v zemi fungovaly ty pojistky, které mají umožňovat kontrolu politiků a případně je hnát k odpovědnosti za jejich rozhodnutí. Zavedení referenda by tedy nakonec na "kvalitu demokracie" v Česku nemuselo mít vliv ani kladný, ani záporný.

Přineslo by jen možnost nové - podle vládního návrhu soudě - nikoliv podstatné změny v distribuci neodpovědnosti. Nepředstavovalo by krok nějakým směrem, spíš jen úkrok stranou.