Ondřej Štindl analytik BBC

Smyslem systému dělby moci, jehož je Ústavní soud součástí, je vyjadřovat jakési napětí, bez něhož demokracie přestává být sama sebou

Kromě popisování těch "provozních potíží" ovšem novináři spekulovali o tom, jak moc se bude soud "Klausův" lišit od toho "Havlova".

Rozhodnutí Ústavního soudu ve sporu o zámek Opočno napovídá, že lišit se bude hodně. Jedno pravidlo založené za dob Havlových ale, zdá se, bude dodrženo.

Nálezy této vrcholné soudní instance budou vyhovovat tomu, kdo soudce Ústavního soudu jmenoval, tedy prezidentovi.

Václav Klaus - především v dobách opoziční smlouvy - nemohl přijít Ústavnímu soudu na jméno.

Mimo jiné proto, že znemožnil reformu volebního systému, kterou připravily strany opoziční smlouvy - pro Klause to tehdy byl exemplární příklad pro něj nepřijatelného omezení suverenity politiků, kteří narozdíl od soudců svojí legitimitu získávají ve volbách.

Zásahy Ústavního soudu, který znemožnil uskutečnit politickou dohodu, pak interpretoval jako svého druhu sabotáž naplnění vůle voličů jednajících prostřednictvím jimi volených poslanců.

Kauza Opočno

Dá se čekat, že po dosud neukončené personální obměně, kterou Ústavní soud od nástupu Václava Klause do funkce prezidenta prochází, se zmenší ten dříve častý nesoulad mezi tím, jak věci vidí Ústavní soud a jak je vnímá zákonodárná a výkonná moc.

Rozhodnutí ve sporu o zámek Opočno to potvrzuje. Obměněný Ústavní soud se k věci postavil jinak než podobné kauzy vnímala "Havlova" sestava. Ústavní soud navíc svoje rozhodnutí odůvodnil větami, které představitelům českého politického mainstreamu musely znít velice libě.

Obecné soudy podle něj - cituji - "zacházejí příliš daleko při přezkoumávání poválečných rozhodnutí, což znejisťuje vlastnické vztahy, jak se mezitím už konstituovaly."

Justice by neměla zpochybňovat rozhodnutí učiněná po druhé světové válce, Benešovy dekrety nemají být prolamovány. Jenomže ty dekrety nejsou předmětem sporu o opočenský zámek, v němž jde spíš o to, zda je stát ve vztahu ke Colloredo-Mansfeldům porušil, nebo ne.

I kdyby se v něm Ústavní soud postavil na stranu restituentů, prolomeno by nebylo nic.

Čerstvé rozhodnutí Ústavního soudu se má stát precedentem - vrátit majetek zabavený před únorem 1948 nadále nemá být možné bez ohledu na to, zda byl zabaven podle tehdejšího práva, nedotknutelné mají být nejen Benešovy dekrety samy o sobě, ale vše co se s odvoláním na ně stalo.

Přílišná harmonie?

Soud v podstatě přišel s ústavní argumentací na podporu pozice největších parlamentních stran, kterou sdílí i většina veřejnosti. Ta harmonie je snad až příliš velká.

Úkolem Ústavního soudu je jakýkoliv politický konsensus nebo většinově sdílený názor ignorovat

Hodně se toho napsalo o politizaci Ústavního soudu během Klausova prezidentství a o tom, že nástupem bývalých politiků mezi soudce se soud otevřel - ne snad přímo politické objednávce - ale přinejmenším většímu pochopení pro potřeby státu a politické třídy.

Hradní kancléř Jiří Weigl v dost ostré reakci na kritiku rozhodnutí soudu v Hospodářských novinách napsal: "Ústavní soud je politická instituce a jeho výklad práva má politické důsledky. To platilo v minulosti, platí to nyní a platí to všude na světě." To je svým způsobem pravda.

Soudy a dělba moci

Jenomže Ústavní soud je součástí systému dělby moci. A smyslem toho systému mimo jiné je vyjadřovat jakési napětí, bez něhož demokracie přestává být sama sebou.

Politici v něm představují sílu, která nějakým způsobem reflektuje nálady a názory veřejnosti, momentální politické potřeby.

Úkolem Ústavního soudu je naopak jakýkoliv politický konsensus nebo většinově sdílený názor ignorovat - ne stavět se nutně proti němu, ale ignorovat ho. Jediným kritériem pro jeho rozhodování by měly být principy vyjádřené ústavou.

Žádný takový tribunál samozřejmě nemůže existovat v nějakém vzduchoprázdnu a také se nemůže dokonale abstrahovat od politických postojů jednotlivých soudců, od ideálu se jeho rozhodování bude vždy na nějakou stranu odchylovat.

Pro celkové zdraví systému je ale lepší, pokud je to odchylka ve prospěch jednotlivce než ve prospěch momentálního pojetí státního zájmu.

Po rozhodnutí v kauze sporu o zámek Opočno je možná brzo usuzovat, že rovnováha systému dělby moci byl v Česku porušena - nikde není psáno, že jednotlivec musí mít proti státu pravdu vždycky.

Každopádně míra, do níž ústavní soud ve své argumentaci vyšel vstříc aktuálním politickým potřebám, přinejmenším vybízí k ostražitosti.

Morální kritéria: politici versus umělci

Politikům se často stává, že jejich skutky - veřejné i soukromé - jsou poměřovány tím, co hlásají ve svých programech a veřejných vystoupeních.

Umělci takové konfrontace dost často bývají ušetřeni. Zanášet morální kritéria do hodnocení umělecké tvorby je většinou vnímáno jako cosi nemístného a s podstatou věci nesouvisejícího. Umění a umělec prostě nemohou být amorální, jsou-li velcí.

Samozřejmě existuje i pohled z opačného stanoviska - dobré umění jako by podle něj mohli dělat jen dobří lidé. Tenhle extrém je ale dnes - alespoň v mediálním světě - dlouhodobě v defenzívě.

George Orwell napsal už ve třicátých letech, že umělec se ve společnosti těší výsadám vyhrazeným "kněžstvu". Velikost jeho díla nebo - v horším případě - pouhá veřejná známost, jako by ho katapultovaly do jakéhosi stavu morální beztíže.

Souvislosti morální a souvislosti umělecké přitom je možné zkoumat odděleně. To, že William Seward Burroughs zastřelil manželku, neznamená, že jsou jeho knihy o to horší, na druhou stranu - kvalita jeho literatury nijak neumenšuje jeho provinění, jeho žena přeci není méně mrtvá, jen proto, že ten, kdo ji zabil, psal ceněné knihy.

Bondyho jubileum

Ve čtvrtek se dožil pětasedmdesáti let Egon Bondy - vlastním jménem Zbyněk Fišer. To jubileum připomnělo pár článků vypočítávajících jeho mnohé a nesporné zásluhy.

Zanášet morální kritéria do hodnocení umělecké tvorby je většinou vnímáno jako cosi nemístného

Bondy je jakási konstanta českého undergroundu, zosobňuje jeho kontinuitu od padesátých do osmdesátých let, je inspirativní i pro lidi, kteří se stavějí na odpor vůči dnešnímu "establishmentu".

Je to autor pozoruhodného básnického, prosaického a filosofického díla, Člověk s ním sice nemusí v ledasčem souhlasit, i tak ale jeho důsledný radikalismus chová v úctě a rád se nechá ohromit třeba jeho lapidárními verši.

Po listopadu 1989 ovšem vyšlo najevo, že se Egon Bondy s komunistickým establishmentem zapletl víc než je zdrávo a víc než by lidé, kteří v době totalitního režimu jeho slova přijímali jako svého druhu program byli ochotni uvěřit. Co teď s tím? Znamená to, že se jeho dílo stalo bezcenným?

Underground přeci v Česku nebyl jenom postoj tvůrčí, ale také etický. Asi nemá smysl Bondyho soudit - koneckonců někteří z těch, kteří byli jeho počínáním dotčeni, mu už odpustili.

Stejně tak ale nemá smysl temnější stránky jeho životopisu zamlčovat, bagatelizovat nebo prostě přejít, jak se to dnes dělá.

Jako člověk, který do českého prostředí vnesl nekompromisní důslednost a radikální pohled na věci, si opatrné našlapování kolem vlastního mýtu nezaslouží.