Daniel Kaiser analytik BBC

Není jasné, kolik voličů mohou podporovatelé ovlivnit, nějaké asi ano, koneckonců fungují na principu reklamy.

Není jasné, kolik voličů mohou podporovatelé ovlivnit, nějaké asi ano, koneckonců fungují na principu reklamy

V jednotlivých případech - především u Jaromíra Štětiny, který se chce za Zelené do Senátu prosadit z Prahy 10 - je ovšem kampaň příznivců být tak dotěrná, že se nakonec může vymstít.

Štětinovi a také Karlu Schwarzenbergovi na Praze 6 připadla teď role, do níž angažovaná veřejnost v parlamentních volbách před dvěma lety dosadila herečka Táňu Fischerovou.

V některých společenských kruzích metropole jako kdyby účast v hnutí za zvolení obou pánů byla snad povinná. Na včerejšek je k sobě pozval i Václav Havel.

Jenže senátní volby jsou víc než pouze pánové Schwarzenberg a Štětina. Především do druhého kola proniklo devět komunistů.

Kdyby hypoteticky všichni uspěli, KSČM by své zastoupení v horní komoře zečtyřnásobila. Ve všech devíti volebních okrscích přitom osud proti komunistům postavil občanské demokraty.

Místní lidovci, unionisté a menší středopravé formace typu Evropští demokraté ve většině z oněch devíti případů podporují kandidáta ODS. Naopak ČSSD se kloní ke komunistům. Premiér Stanislav Gross řekl:

"Pokud jsou osobní kvality jednotlivých kandidátů dostatečné, tak pak doporučujeme volit tak, aby ODS neměla v Senátu ústavní většinu."

Co tím chce politik říci? Gross k volbě komunistů radí nepřímo a trošku stydlivě, stejně jako před dvěma lety jeho předchůdce Vladimír Špidla. Historie ovšem ty dva roky nezůstala stát.

Obě půlky české levice už se k sobě tisknou delší dobu, takhle blízko si ale ještě nebyly

Letos prvně místní organizace ČSSD v několika obvodech podpoří komunistu explicitně - a to přesto, že mu třeba eufemisticky říká levicový kandidát. A ústavní většina? I kdyby ODS v druhém kole brala všechno, pořád jí budou chybět čtyři mandáty.

Týden mezi dvěma senátními koly vždycky funguje jako politická volenka; ukazuje se, koho to v parlamentu táhne k sobě. Tentokrát přichází brzy poté, co ČSSD s KSČM společně prohlasovaly několik důležitých zákonů: o vyrovnání restitučních nároků v družstvech, o zákazu privatizace nemocnic nebo o platech a výsluhách státních zaměstnanců v uniformě.

Obě půlky české levice už se k sobě tisknou delší dobu, takhle blízko si ale ještě nebyly.

Zhruba před rokem se na protest proti politické a společenské rehabilitaci KSČM ustavilo hnutí "S komunisty se nemluví". Především to byla reakce na klíčovou roli komunistického klubu při volbě prezidenta a následnou účast předsedy KSČM na setkání prezidenta Klause s politickými lídry v Lánech.

Jenže v Lánech se tenkrát "jen" nezávazně plkalo. Dnes a zítra se socialisté budou snažit dopomoci komunistům ke skutečným mandátům.

Někteří ze signatářů petice "S komunisty se nemluví" mluví i teď - ovšem výlučně o Štětinovi a Schwarzenbergovi. Pozice komunistů jako kdyby je nezajímaly.

Jak si to vysvětlit? Nechutí k ODS, nebo notorickou neschopností rozlišit, kdy jde o symboly a kdy už do tuhého?