Robert Břešťan redaktor BBC

Josef Škvorecký oslavil na konci září v Čechách osmdesátiny

Literární Cenu Jaroslava Seiferta udělovaná od roku 1986 Nadací Charty 77 získali v předcházejících letech například Ivan Diviš, Jiří Kolář, Bohumil Hrabal či Milan Kundera.

Škvorecký s Fischlem se ocenění dočkali rovných dvacet let poté, co básník Jaroslav Seifert získal Nobelovu cenu za literaturu.

Iniciátor Seifertovy ceny a zakladatel Nadace Charty 77 František Janouch připomíná i význam ceny pro spisovatele v komunistickém Československu:

"Význam to byl finanční i morální. Důležité bylo, že se vytvořilo paralelní ocenění, která nebylo ovlivňováno komunistickými úřady. A ta galerie laureátů obsahuje skutečně ta nejlepší spisovatelská jména."

Respektovaná cena

Toho, že by se tato cena Nadace Charty 77 v záplavě jiných literárních cen v České republice ztrácela, se neobává.

"Má svou tradici, je významně dotovaná 250 000 korun, je udělována respektovanou porotou a stojí za ní Nadace Charty 77, která patří k nejstarším a nejrespektovanějším nadacím," vypočítává Janouch.

Jak Josef Škvorecký, tak Viktor Fischl cenu získali za celoživotní dílo. Podle poroty je ocenění i symbolem toho, v jakých podmínkách museli autoři v minulém režimu tvořit.

Josef Škvorecký před nedávnem v rodném Náchodě oslavil své osmdesátiny. Viktoru Fischlovi je už 92 let.

V září 1939 emigroval do Anglie, kde byl blízkým spolupracovníkem Jana Masaryka. V roce 1949 odešel do Izraele. Později působil jako izraelský velvyslanec například v Japonsku, Polsku a Rakousku.

Jako autor na sebe upozornil už ve 30. letech minulého století - zejména sbírkou Hebrejské melodie.

Roku 1951 vydal svou první prózu, Píseň o lítosti. Za jeho klíčová díla jsou označována Kuropění, Dvorní šašci či Jeruzalémské povídky.

'Sokrates mě vždycky fascinoval'
Rozhovor BBC s Viktorem Fischlem

Na Jaroslava Seiferta máte řadu osobních vzpomínek. Jaký je to pocit získat cenu pojmenovanou právě po něm?

Je to uspokojivý osobní pocit. Jsem rád, že jsem tuto cenu dostal právě od Charty, která pro demokracii v moderních českých dějinách udělala víc než kdo jiný. Také ten osobní moment, že jsem znal člověka, po němž je pojmenována, mě velice těší.

Ovlivnil Seifert vaši tvorbu? Sám jste ho v několika rozhovorech označil za svého učitele...

Ne snad přímo ovlivnil. Ale přinejmenším na počátku - později jsem šel totiž jinou cestou - jsem se u něj lecčemu přiučil. Především v počátcích poetismu. Tam mi velice pomáhal.

Cenu spolu s vámi dostal i Josef Škvorecký. Cítíte se nějak literárně spřízněni?

Jedině tím, že jako nakladatel vydal jednu z mých knih. Literární souvislosti mezi mnou a Škvoreckým nejsou. Spíš máme v některých směrech podobný osud. Emigraci, oba žijeme jinde, než kde jsme se narodili.

Žijete dlouhá léta v zahraničí, nenapadlo vás někdy opustit češtinu jako hlavní jazyk svých prací?

Ne, to mě nikdy nenapadlo. Když je člověk do něčeho od dětství zamilován, tak to neopouští.

Všechna vaše díla mohla v Česku vyjít až po roce 1989. Upravoval jste je před jejich vydáním tak, aby byla přístupnější současnému čtenáři?

Jen velice málo, nedá se snad ani mluvit o úpravách.

Cenu jste dostal za celoživotní dílo. Ovšem stále pracujete, dopsal jste román O Sokratovi. Proč právě o něm?

Sokrates mě vždycky fascinoval. Je to člověk, který se narodil pět set let před Kristem. Tedy dva a půl milénia před námi. A do dnešního dne je pokládán, a po mém soudu právem, za nejmoudřejšího a nejčistšího člověka na světě. Tedy je i inspirací pro současnost.

Jak se po padesáti pěti letech strávených v Izraeli díváte na současnou Českou republiku?

Já tu od sametové revoluce nejsem zdaleka poprvé. Jezdím sem pravidelně, někdy i dvakrát do roka. Můj vztah k této zemi je velice blízký, mám tu hromadu přátel.

I když prožívám mnohem osobněji současný politický život v Izraeli, velmi pozorně sleduji i vývoj v této zemi. Jak politicky, tak literárně.