Robert Břešťan redaktor BBC

Josef Škvorecký přijel do Čech s manželkou Zdenou Salivarovou

Jak se vám zase po čtyřech letech líbí v Náchodě, vašem rodišti?

Líbí se mi tu velmi, protože to město pořád vzkvétá. Stále se vylepšuje a je příjemné sem přijet. Když jsem tady byl před čtrnácti lety, hned po sametové revoluci, tak to město vypadlo naopak hrozně. Zpustlé, opadané omítky, zaprášené výlohy...

Už jste stihl zajít do vámi proslavené restaurace Port Artur? Vždyť právě tam začíná váš román Zbabělci...

Chystám se tam se dvěma muzikanty, s nimiž jsem hrál v kapele. Zejména zahraniční účastníci konference si také chtějí prohlédnout ta místa, o nichž se píše v románě. Takže my tam budeme sedět a pít pivo, aby viděli, jak to vypadlo, takhle naživo...

Jak probíhala dosavadní setkání s lidmi v Náchodě, s bývalými spolužáky, kamarády z mládí a také spoluhráči ze swingového orchestru?

Včera jsme měli setkání obou tříd. A sešlo se nás jednadvacet. To je přesně polovina z těch, kolik nás před lety maturovalo. Když uvážíte, že je nám všem přes osmdesát, je to docela výkon, že je nás půlka ještě pořád naživu. Setkal jsem se tam se starými spolužáky, s dívkami, které jsem měl kdysi v oblibě... Bylo to příjemné.

Nevyčítá vám i po letech ještě někdo váš román Zbabělci? Prý vám to i přímo v Náchodě nadělalo spoustu nepřátel...

Ukazuje se, že čas léčí všechno. Některé postavy jsem ve Zbabělcích líčil jako takové komické figurky. Však taky v té době takoví byli. Vždyť to byli mladí kluci a holky. Dneska už na to zapomněli a jsme v pohodě.

Mentalita českých lidí se ale podle vašich slov od časů děje románu Zbabělci příliš nezměnila...

Já sice moc v termínech jako je mentalita neuvažuji, ale asi se opravdu příliš nezměnila. Protože ten román tady v Česku pořád dost rezonuje.

Váš program v České republice i přímo v Náchodě je dost nabitý. Jak se těšíte třeba na mezinárodní konferenci o vašem díle?

Já jsem přirozeně zvědav, co budou účastníci o mých věcech říkat. Takže se na to dost těším. Ale program je nabitý a přece jen mi je osmdesát. Když mám od časného rána až do noci pořád fungovat, tak to není žádná legrace. Ale na druhé straně jsem rád, když ke mně třeba na ulici přijdou mladí lidé a chtějí abych se jim podepsal, nebo jim podepsal knihu. Je potěšující vidět, že pár těch čtenářů i v té nejmladší generaci tady pořád ještě mám.

Máte jít i na představení Divadla Járy Cimrmana. Ostatně sám jste byl prvním předsedou cimrmanologické společnosti. Je vám takový druh mystifikace blízký?

Cimrmany mám rád. Máme je na doma cédéčkách a často si je pouštíme. Moje žena je zná už zpaměti. Legrace tady jistě bude.

Takže stíháte v Kanadě nadále sledovat českou kulturu, literaturu?

Samozřejmě ne tak, jako by to bylo doma, kde si můžete jít do knihkupectví a sami nakupovat. Ale pořád nám kamarádi posílají knihy, takže je čteme.

Vy sám už se specializujete společně se svou ženou Zdenou Salivarovou výhradně na detektivky?

Výhradně ne. Teď mám v rukopise román, který není detektivka. Ale píšeme opravdu hlavně detektivky. Protože jak řekl Faulkner, když je člověk starý a řekl všechno, co chtěl říct, tak mu pořád ještě zbývají detektivky. A když je spisovatel, tak píše.