BBCCzech

Zpráva o tom, že se pohádali dva členové nějakého zákonodárného sboru, o nichž by se přitom dalo předpokládat, že budou držet spíš spolu, většinou velký zájem médií - jak se dnes říká - nevygeneruje.

O roztržce mezi poslanci evropského parlamentu Janou Bobošíkovou a Vladimírem Železným se ovšem psalo na prvních stranách.

Samozřejmě se to dá svést na jaksi mimoparlamentní proslulost obou protagonistů.

A spor mezi tvářemi Novy je v té souvislosti možné vnímat jako epizodku telenovely, která se odehrává někde na okraji reálné politiky. Přibližuje ji tak sice lidové zábavě, nemá na ni však nějaký skutečný vliv.

Široce komentovaná roztržka ovšem také skýtá možnost zamyslet se nad tím, zda ta politika "televizních osobností" nemá před sebou významnější budoucnost. Zda nemá potenciál, aby se jednou dostala z okraje do centra.

Podrážděné reakce, které po úspěchu nezávislých přicházejí z prostředí politických stran, jako by nasvědčovaly tomu, že taková možnost existuje.

Především od představitelů ODS často zaznívají varování před nečitelností nezávislých uskupení a před důsledky, jaké by mohla přinést neřízenost jejich případně zvolených představitelů.

Představitelé nezávislých - hovoříme zde především o hnutí Nezávislí, které kandidovalo Janu Bobošíkovou a Vladimíra Železného - argumentují tím, že se jedná o logickou reakci politického establishmentu na to, že nějaká perspektivní síla zvenčí ohrožuje jeho monopol.

Namísto oddanosti straně prý nabízí oddanost věci - tedy prospěchu země a vlastnímu svědomí.

Je docela paradoxní, že Nezávislí, jejichž nejvýraznějšími představiteli jsou lidé, kteří - když ještě pracovali v médiích - nevynechali jedinou příležitost k někdy nevybíravé a populistické kritice bývalého prezidenta Václava Havla, vycházejí z koncepce, kterou Havel v české politice vždy prosazoval, a činí tak nakonec možná úspěšněji než exprezident sám.

Havlův koncept vlády nadstranických osobností byl vždy trochu aristokratický. Exprezident na počátku devadesátých let vykresloval žádoucí politickou elitu jako shromáždění lidí prověřených životem, kteří dokážou nadřadit imperativ společného prospěchu svodům moci a ideologickým omezením.

Proto je zbytečné, aby se takoví lidé sdružovali do nějakých stran a nechali se řídit jejich anonymním aparátem.

Program takového sboru by se dal shrnout slovy: Jsme čestní lidé různých názorů, zvolte nás, pak se poradíme o tom, co by se mělo dělat, v bez předsudků vedené diskusi dojdeme k tomu, co je nejlepší a pak to uskutečníme.

Oproti tomu politická strana lidem říká: Jestli si myslíte to, co my, tak nás zvolte.

A v tom právě tkví jedna z největších slabin Havlova konceptu nezávislosti - víceméně ignoruje fakt, že volby jsou pro voliče nejenom příležitostí vybrat lidi do nějakého sboru, ale také projevit nějaký politický názor.

Navíc krátká zkušenost s vládou občanského fóra prokázala nepraktičnost a občas také neprůhlednost protistranického konceptu politiky. Zvítězila představa Václava Klause, který sliboval standardní programově vyprofilovanou stranu, výraz "nepolitická politika" se na jistou dobu používal téměř výhradně v pejorativním slova smyslu.

Teď se tedy vrací, ale ne v pojetí Václava Havla - je upravená Vladimírem Železným. Aristokratický koncept se proto stal radikálně plebejským - namísto sboru ať už skutečných nebo domnělých autorit ve věcech morálky a ducha se o voličskou přízeň ucházejí lidé úspěšní na poli lidové zábavy, kteří za sebou mají vytáhnout skupinu komunálních politiků a politických nováčků.

Tomu odpovídá i jazyk, jímž se Nezávislí k lidem obracejí - namísto všelijakého filozofování zaznívají jednoduché a velmi obecné poučky.

Poselství Nezávislých jako by znělo: říkáme totéž, co všichni ostatní, ale narozdíl od nich to, Stanislav Gross promine, myslíme upřímně.

Nové hnutí nezávislých ovšem také vykazuje některé stejné charakteristiky jaké měla Havlova představa nepolitické politiky. Nepevná struktura může vést k na jedné straně k chaosu a neodpovědnosti nebo na druhé straně - k snadné manipulovatelnosti skupinou nezávislých a naprosto neprůhlednému rozhodování.

Oba tyto možné póly jako by představovali na jedné straně předseda hnutí Nezávislí František Zwyrtek, jehož vyjádření k politickým otázkám jsou přinejmenším naivní a na druhé straně Vladimír Železný, o němž je možné si myslet cokoliv kromě toho, že je naivní.

Může taková programově zcela nečitelná formace zaštítěná známými tvářemi uspět?

Ve volbách do Evropského parlamentu se jí to celkem podařilo, jakkoliv třeba Vladimír Železný asi očekával lepší výsledek.

Pokud bude v nadcházejících volbách do Senátu a krajských zastupitelstev podobně nízká účast jako v těch jarních, mohli by se nezávislí přinejmenším neztratit.

Na to, aby se prosadili i ve volbách sněmovních, ale Nezávislí musejí získat další voliče. Právě z toho hlediska může být rozchod Jany Bobošíkové s Vladimírem Železným důležitý.

Jana Bobošíková tento týden dala najevo, že uvažuje o založení vlastní strany, která by pochopitelně čerpala hlasy ze stejného rezervoáru voličů - těžko si totiž představit, že by se hypotetická strana Jany Bobošíkové od dnešních Nezávislých nějak výrazně lišila.

Na druhou stranu Železný i Bobošíková už předvedli pokud jde o politická stanoviska značnou pružnost, třeba se nakonec vůči sobě navzájem nějak vyprofilují.

Rychlý rozchod dvou celebrit hnutí Nezávislých ale také dokumentuje tu největší slabinu podobných uskupení - značnou vnitřní nestabilitu, neurčitá struktura se snadno rozpadá.

Navíc při všem respektu k manažerským schopnostem někdejšího ředitele Novy - jeho vztah k mnoha blízkým spolupracovníkům, ať už to byli Jan Vávra, Aleš Rozehnal nebo Libuše Šmuclerová - skončil podobným způsobem - tedy rozchodem ve zlém.

Pokud by si v politice dál a dál vyráběl další protivníky, musel by místo nich nacházet další a další spojence, vrcholná politika přitom - narozdíl od podnikání - nabízí jen velmi omezený výběr.

Proti Železnému může hrát i čas - pro volby do sněmovny bude muset dát dohromady nějakou skutečně atraktivní sestavu. Sám dobře ví, že v showbusinessu platí "sejde z očí, sejde z mysli" a za dva roky může být jeho kapitál televizní popularity už vyčerpaný.

Výrazný úspěch Nezávislých tedy není příliš pravděpodobný, nicméně obavy velkých stran jsou přesto oprávněné.

V zemi, kde výsledky voleb dávají vzniknout koalicím s nejtěsnějšími většinami, stačí, aby někdo - třeba právě Nezávislí - někde ubral procento a situaci ve sněmovně to může dramaticky změnit.

A kdyby se Nezávislí do Sněmovny dostali, přišel by tam s nimi další jazýček na vahách, tentokrát však naprosto nepředvídatelný.

Na druhou stranu - velké strany si za to mohou samy. Jestliže tlačí politiku do estrády, nemohou se divit, že estráda se hlásí o slovo v politice.