Adam Drda analytik BBC

Ano, v zásadě existují dva viditelné nesmiřitelné tábory - ten větší tvoří lidé, pro které jsou Mašínové obyčejní vrazi - v menším jsou pak ti, kdo je označují za hrdiny, jež je třeba vyznamenat.

Jenomže oba tábory se nevztahují ke kauze jako takové - ta se časem prostě stala symbolem nevyjasněného vztahu k minulosti, ztělesněním otázky, zda bylo či nebylo legitimní bojovat v Československu proti stalinistům se zbraní v ruce.

Proto jsou "proti Mašínům" současní i bývalí komunisté a vůbec ti, kdo totalitní systém nahlížejí shovívavě nebo ho vnímají prizmatem televizního seriálu o hrdinném majoru Zemanovi, proto se naopak "za Mašíny" staví pravice, křesťané, antikomunisté, vězňové z rudých lágrů. Není přitom úplně běžné, aby stoupenci obou táborů případ pořádně znali.

Člověk si hrdinství představuje jako romantický filmový příběh, jako hrdinství bez kazu. Ve skutečném životě to tak vypadá jen málokdy Adam Drda, BBC

Odpověď na výše zmíněnou otázku je přitom z morálního hlediska jasná. Po únoru 1948 sice velká část obyvatelstva vpochodovala dobrovolně pod rudé vedení a sovětský diktát, jenže za prvé si spousta z těch lidí nepřipustila, že to bude obnášet vraždění, mučení, loupení, zavírání do lágrů a všeobecnou persekuci - a za druhé totalita nepřestává být totalitou, krádež krádeží a vražda vraždou, i když ji třeba zrovna schvaluje devadesát procent národa.

Komunistický systém odporoval zásadám lidskosti úplně stejně jako nacismus - a člověk měl taky stejné morální právo hájit proti němu svobodu a důstojnost svojí i svých bližních s pistolí v ruce.

Případ bratrů Mašínů do tohoto rámce spadá: v době největšího teroru na počátku 50. let, se vojáci a synové protinacistického bojovníka, plukovníka Josefa Mašína, propraveného roku 1942 spolu s několika přáteli pustili do boje proti komunismu a nakonec se prostříleli za Západ.

Připravili přitom o život šest lidí. Nejdřív se snažili získat zbraně, přepadli dvě četnické stanice a pokaždé zabili příslušníka SNB. Pak přepadli auto s penězi a zabili ozbrojenou stráž. Nakonec zastřelili tři východoněmecké ozbrojence, kteří je štvali na útěku.

U dvou smrtí, které skupina způsobila, a na které její odpůrci soustavně poukazují, je člověk na vážných pochybách. Jednoho esenbáka Ctirad Mašín podřízl poté, co ho nejdřív odzbrojil a uspal.

Nahlíženo z pozice svobodné bytosti ve svobodné společnosti je to zbytečná vražda - proti tomu stojí argument, že esenbák patřil k pilířům moci, což je pravda, a musel zemřít, protože by odbojáře mohl identifikovat.

Autor této poznámky přiznává, že si s věcí neví rady: nedovede si představit, že by se na místě Ctirada Mašína zachoval stejně - a zároveň si je vědom, že podobné věci se ve válkách na život a na smrt prostě dějí, že se dělaly v odboji proti nacismu, aniž by to později vzbuzovalo stejné emotivní reakce.

Druhou diskutovanou smrt způsobili Mašínové při přepadení auta s penězi: komunisté obyčejně tvrdí, že "zavraždili pokladníka", ale to je jen účelová polopravda: onen pokladník měl bouchačku, což v té době mohl být jen prověřerný člověk, byl to člen Lidových milicí a neozbrojený Josef Mašín jej zastřelil jeho vlastní pistolí při potyčce, nešlo tedy o vraždu.

Je tu ale relevantní námitka, že stráž peněz není ani v totalitní hierarchii totéž, co voják nebo policajt a že ozbrojený pokladník vůbec nemohl vědět, zda ho nepřepadli normální lupiči a prostě konal svou povinnost.

Bratři Mašínové a členové jejich skupiny jednali na základě čestných pohnutek a nepochybně to byli velice odvážní lidé. Problém je, že člověk si hrdinství představuje jako romantický filmový příběh, jako hrdinství bez kazu. Ve skutečném životě to tak vypadá jen málokdy.

Když prezident Václav Klaus vyznamenání neudělí, jako by dal za pravdu komunistům, kterým nejde o Mašíny, ale o zkreslování minulosti. Když se rozhodne opačně, bude se muset nějak vyrovnat s těmi dvěma mrtvými.

Dá se podobná věc vůbec řešit udělováním metálu a tedy institucionalizací?