Michal Růžička zástupce šéfredaktora

Stanislav Gross, jenž zdědil stranické vůdcovství po Vladimíru Špidlovi, netušil zkraje týdne ani to, zda se pokusí sestavit kabinet koaliční, anebo menšinový

Kdo v uplynulých týdnech nedával pozor a oči měl pouze pro fotbal, mohl být překvapen.

Česká sociální demokracie neměla ještě na počátku tohoto týdne jasno v tom, koho požádá o podporu nového kabinetu.

Ale kdyby jenom to: Stanislav Gross, jenž zdědil stranické vůdcovství po Vladimíru Špidlovi, netušil zkraje týdne ani to, zda se pokusí sestavit kabinet koaliční, anebo menšinový.

Důvod oné nejistoty snad ani není třeba připomínat: již tak křehkou většinu sto jednoho hlasu, kterou poslední volby určily koalici sociálních demokratů, lidovců a unionistů, narušilo rozhodnutí dvou poslanců Unie svobody svůj klub opustit.

Ztrátu Tomáše Vrbíka se unionistům podařilo nahradit přeběhlíkem Kottem, jenž před časem s nálepkou alkoholika opustil ODS. Ale jak nahradit Mariana Bielesze?

Tato otázka v čase, kdy ještě neměla odpověď, nepochybně strašila ambiciózního Stanislava Grosse i ve snu.

Na jedné straně tady bylo prezidentovo přání sestavit takovou vládu, která by se neopírala o podporu Grebeníčkovy KSČM, na straně druhé stála neochota ODS podpořit kabinet ČSSD - byť i za několik významných postů.

Hlavolam týdne nakonec vyřešil sám Marián Bielesz, když se vzdal poslaneckého mandátu a přenechal svůj hlas náhradníkovi Zdeňku Kořistkovi, ochotnému zdvihnout v potřebný čas pro staronovou koalici ruku.

Nepříjemným zbytkem po tomto rozuzlení je otázka, již po několik dní podporovali vrcholní představitelé ODS, když mluvili o údajném podplácení ze strany ČSSD: vzdal se poslanec Bielesz mandátu z principu, anebo za to něco dostal?

I kdyby měli pravdu všichni ti, kdo tvrdí, že jde o pouhou propagandu opozice, vytvořit nálepku se podařilo. Pokud by člověk soudil podle odezvy v českých médiích, sociální demokraté kolem Stanislava Grosse lpějí na moci tak usilovně, že jsou schopni dohodnout leccos.

Spolupráce s komunisty?

Ostatně, této představě odpovídá také dojem, jaký zanechaly výroky a činy některých sociálních demokratů z tohoto týdne týkající se případné spolupráce s komunistickou stranou.

Předně, navzdory svým antikomunistickým prohlášením, se Stanislav Gross sešel s předsedou KSČM Grebeníčkem - a to ve chvíli, kdy měl 101 nekomunistických hlasů jistých.

Navzdory svým antikomunistickým prohlášením, se Gross sešel s předsedou KSČM Grebeníčkem - a to ve chvíli, kdy měl 101 nekomunistických hlasů jistých

Navíc pozdější prohlášení o tom, že oba politici si vůbec nic nenabídli, nic spolu nedohodli a vlastně tak nezávazně popili minerálky, nebudila ve většině pozorovatelů příliš důvěry.

Naopak. Posílila podezření některých komentátorů, že Stanislav Gross začne vládnout se staronovou koalicí, aby se na hlasy komunistů spolehl později.

A vlastně i tomuto podezření můžeme zřejmě přičíst páteční tah lidoveckého předsedy Kalouska, který si na Stanislavu Grossovi vymínil písemný závazek loajality vůči koaličním partnerům.

V poslední době často veřejně vyjadřovaný pocit, že sociální demokraté pod vedením Stanislava Grosse nakonec legitimizují Grebeníčkovu KSČM, pochopitelně nepramení pouze z jednoho setkání dvou lídrů parlamentních stran.

Jak se snažil vysvětlit dočasný předseda Gross, na takovém setkání by vskutku nemuselo být nic špatného.

Potíž je ale v tom, že se řada sociálních demokratů nezdráhá veřejně přiznat, že by jim většina vytvořená s komunisty vyhovovala mnohem lépe než dosavadní koaliční stojedničkový ouhor.

A navíc je-li mezi těmito hlasy slyšet například i vlivného ministra Zdeňka Škromacha, je o palcové titulky právem postaráno.

Pragmatický soubor mocenských technologií

Zkrátka kromě věcí zjevných a počitatelných ukázal tento týden ještě něco, co zatím spíše bublalo pod povrchem.

Českou sociální demokracii čeká v příštích měsících niterný souboj s komunistickým pokušením.

Způsob, jakým Stanislav Gross začal hledat podporu své příští vládě, se zdá naznačovat, že nový vůdce ČSSD je mužem, kterému je blízká politika coby pragmatický soubor mocenských technologií

Spolehnou se průkopníci spolupráce s KSČM na blednoucí historickou paměť části české splečnosti? Vysvětlí si zrušení bohumínského usnesení, jež něco takového zakazuje, programovou shodou? Anebo přece jen komunistickému pokušení odolají, a to i za cenu dočasné ztráty moci, výhodných politických postů a podílu na vládnutí?

Způsob, jakým Stanislav Gross začal hledat podporu své příští vládě, se zdá naznačovat, že nový vůdce ČSSD je mužem, kterému je blízká politika coby pragmatický soubor mocenských technologií. Co je totiž dalším znakem uplynulého týdne?

Usilovně se mlčelo o politickém programu. O vládní vizi. O státnických představách.

Pokud se lidé z ČSSD - včetně Stanislava Grosse - veřejně vyjadřovali o budoucí vládě, pak především v rovině čísel, označujících počty hlasů.

Ale co za těmito hlasy stojí? Jak jinak chce Stanislav Gross vládnout, srovnáme-li ho s érou Vladimíra Špidly, jehož politický styl ČSSD odmítla jako nepotřebný, zastaralý inventář? Co by vláda Stanislava Grosse prosazovala v zahraničí, v rámci Evropské unie?

Představitelé ČSSD by zřejmě řekli, že "program ještě není na pořadu dne". Jenže co to mimo jiné znamená, když se nejprve mluví o podpoře, a teprve potom o programu?

Znamená to, že politický program je z rodu nafukovacích míčů. Spolupráce s lidovci činí tento míč tužším, případná podpora komunistů by naopak způsobila, že by se stal splasklým.

Budiž - i takto lze nepochybně vládnout. Ovšem v tom případě jsou blízko pravdě ti komentátoři, kteří píší, že Stanislav Gross zatím nehledí do příliš vzdálené budoucnosti. Taktizuje na časovém pětníku a doufá, že rychle uspěje uvnitř vlastní strany.

Na přesvědčování voličů mimo ČSSD ovšem může být v tu chvíli již pozdě.

Výhodu pro zmíněný postup může představovat skutečnost, že příští vláda nebude vládnout déle než dva roky.

A navíc zemi do řádných parlamentních voleb, jež by se měly konat v roce 2006, čekají volby do krajů a do Senátu, což znamená, že pozornost občanů vůči vládě a její výkonnosti bude oslabena.

Tak či onak, pokud staronová koalice nepřesvědčí v příštích týdnech o opaku, jisté vysvobození přinesou politické situaci v zemi až výsledky příštích parlamentních voleb. Bez ohledu na to, zda se budou jmenovat řádné, anebo předčasné.