Petr Fischer analytik BBC

Většina novinových komentářů se shodla v tom, že se KSČM dále uzavírá a že cesta k jakési modernizaci ani nebyla naznačena.

Otázka ovšem je, jakou modernizací by měli komunisté projít, aby je bylo možné považovat za normální parlamentní stranu.

Předseda Grebeníček s doslova leninskou přesností naznačil dvě možné budoucí cesty své stany v odpovědi na otázku, zda KSČM hodlá pouze bránit sociální stát v rámci kapitalistického systému, nebo chce jít dál.

Komunisté záměrně vytěsňují ze své rétoriky slovo komunismus, ačkoliv počítají s tím, že stále platí Leninovo rozdělení postupu z knihy Stát a revoluce

"Tak to vám odpovím zcela jasně," řekl mi Miroslav Grebebíček, a jal se vysvětlovat, že obrana kapitalistického sociálního státu je jen jakási záchytná parketa k odrazu do nové lepší společnosti, chcete-li do socialismu.

Napětí, obsažené v Grebeníčkově odpovědi, přesně vystihuje, proč komunisty nechce nikdo vzít mezi sebe, přestože s nimi parlamentní strany denně spolupracují.

Komunisté chtějí překročit hranice systému, v němž žijeme, přičemž v souladu s mírně renovovanou marxistickou strategií začínají tím, že postupně reformují systém stávající, až dojdou k bodu, kde všichni dosáhnou takového vnitřního uvědomění, že sami přirozeně uznají, že přechod na demokratický socialismus je nutností.

Grebeníčkovi komunisté záměrně vytěsňují ze své rétoriky slovo komunismus, ačkoliv počítají s tím, že stále platí Leninovo rozdělení postupu z knihy Stát a revoluce, kde po socialismu přichází vyšší stadium komunismu.

Prakticky je to ale úplně jedno, protože cíl změnit režim je deklarován jasně.

Není tedy co dodat, komunisté neopustili svůj starý program, který nejen občany Česka stál drahých čtyřicet let života, pouze se deklaratorně vzdávají násilných metod.

Dalo by se skončit tímto banálním zjištěním a věnovat se jiným záležitostem. Ale banality tohoto typu jsou přesně tím, co hraje na komunistický mlýn.

Protože nás osvobozuje od tíživé otázky, jestli může být tento systém lepší, zbavuje nás povinnosti myslet svět, v němž žijeme, i z úhlu jeho nejradikálnější změny, v němž se vždy ukazuje to nejpodstatnější.

Komunisty je třeba brát vážně, nemá cenu je lacině zesměšňovat, banalizovat, jinak to budou oni, kdo se dříve či později nahlas zasměje.

Jinými slovy: když se nikdo nebude snažit odpovídat na kritické otázky, které populistickým stylem pokládají komunisté, ale které jsou často relevantní, jako například otázka nutné udržitelnosti sociálního státu, může se jejich potenciál časem nebezpečně zvětšovat.

Možná že právě toto je nejdůležitější sdělení, které přinesl komunistický sjezd v Českých Budějovicích: komunisty je třeba brát vážně, nemá cenu je lacině zesměšňovat, banalizovat, jinak to budou oni, kdo se dříve či později nahlas zasměje.

V mediálním stínu žádná akce

Fotbal už několik týdnů hýbe republikou. Není to kupodivu diskusemi o nominaci reprezentačního týmu na EURO v Portugalsku, kterou tento týden konečně oznámil trenér Karel Brückner, nýbrž korupčními skandály a naposledy rostoucím násilím na stadionech, které v nebývalé míře rozpoutaly fanoušci Baníku Ostrava.

Nezapojený pozorovatel si může připadat jako v Jiříkově vidění. Násilí se na české stadiony periodicky vrací, po každém výbuchu se strhne spousta křiku, že to takhle dál nejde, pak ale vše utichne, emoce opadnou, až do chvíle, kdy se baníkovcům nebo sparťanům zase něco pěkného povede.

O zavedení přísných trestů a doživotním zákazu vstupu na stadiony pro násilníky se také hodně namluvilo, nikdo se ale ani nepokusil, s něčím takovým přijít.

Bitky na stadionech jsou vděčnou mediální i politickou potravou, ale jenom ve chvíli, kdy se tak říkajíc něco děje.

Systematicky a důsledně se násilí na stadionech nevěnuje nikdo.

K tomu, aby se to tentokrát nestalo, by stačilo relativně málo - na chvíli překročit kampaňovitou podstatu médií a nedat politikům a funkcionářům šanci, aby ve stínu hlavního mediálního zájmu v klidu založili ruce do klína.

Když hlava nezkoumá tělo, které řídí, neví nic o jeho skutečném zdraví, nemůže být přece dál hlavou

U uplácení rozhodčích už něco podobného nehrozí, protože o překročení "mediálního stínu" se tu postarala sama policie.

Zato Českomoravský fotbalový svaz nevykolejil z bežných zvyklostí a dál se tváří, že v českém fotbale si něco jako uplácení dosud nedokázal nikdo představit.

Je to klasická detektivní figura - hlava prožraného společenského organismu se brání tím, že do spodních pater podrobně nikdy neviděla, protože nebyl ani důvod je zkoumat, když z venku vypadalo všechno tak pěkně.

Tato klička má dvě nevýhody: je tak průhledná, že na ni už nikdo neskočí, a potom obsahuje v sobě i krásný kontradrajv.

Když hlava nezkoumá tělo, které řídí, neví nic o jeho skutečném zdraví, nemůže být přece dál hlavou.

Příroda řeší rozklad těla jednoduše, tělo zemře - a s ním i hlava na krku.

Ve společnosti je to bohužel složitější. Vedení fotbalového svazu evidentně věří tomu, že ani smrt částí vlastního těla jeho výsadní postavení neohrozí.

A vůbec ho přitom nezajímá, že na hlavu bez těla už nikdo nebude zvědavý.

Ale to už není jenom problém fotbalových bossů. Podobně se chovají i politici, kteří v timingu odchodu selhávají téměř systematicky.

Diag Human a ministerstvo zdravotnictví

Ministr zdravotnictví Jozef Kubinyi nepolevuje v tempu, které nasadil po nástupu do funkce, a čistí na ministerstvu jeden šuplík za druhým.

Tento týden z něj vylétla hned dvě zajímavá lejstra. Ministr si dodatečně obstaral důkazy proti Karlu Filipu, odvolanému řediteli pražského IKEMU (bohužel dál nepřesvědčivé).

Správný čin, který si zaslouží veřejnou pochvalu, může být u rozhodčího soudu "odměněn" miliardovou pokutou

Druhý papír obsahuje přehlédnutí kauzy Diag Human.

Ministr Kubinyi tu na základně právních analýz konstatuje, že Diag už nikdy nemůže být v arbitráži poražen, ministr se teď bude pouze snažit zmírnit pokutu, kterou stát zaplatí.

Kubinyiho nepříjemné odhalení vyvolává otázku, jestli to náhodou někdo nemohl vědět dřív. Co dělala exministryně Marie Součková, která také na základě právních analýz tvrdila, že vývoj kauzy zvrátí a státu zachrání dokonce i 327 milionů, které už Diagu vyplatil. A předchozí ministři, co dělali oni?

Až doposud se v retrospektivě sporu s firmou Diag Human vynechávalo místo, v němž se ministerstvo zdravotnictví spolu s Diagem rozhodlo převést kauzu z roviny obecných soudu na rovinu soudu rozhodčího.

Teď se ovšem ukazuje, že právě tento přechod mohl být klíčovou chybou, která stát může přijít na pár miliard korun.

Nebylo by možná od věci zeptat se tehdejšího ministra Rubáše, proč se tak stalo, což parlamentní vyšetřovací komise jistě ráda udělá.

Na případu Diag Human zůstává zarážející ještě jedna věc. Až do roku 1998, kdy o soudu s Diagem poprvé promluvila tehdejší ministryně Roithová, veřejnost a zřejmě ani vláda nevěděla o tom, že státní rozpočet ohrožuje vysoká pokuta.

Ale vůbec nejzajímavější je shoda, která vládne mezi všemi, kteří se na straně státu kauzou podrobně zabývají.

Ministr Martin Bojar podle nich na začátku 90. let postupoval správně, když varoval před postupy firmy Diag Human, tehdy ještě Conneco. Bylo to nanejvýš mravné - bylo ohroženo zdraví lidu.

Jsou to paradoxy: správný čin, který si zaslouží veřejnou pochvalu, může být u rozhodčího soudu "odměněn" miliardovou pokutou. Kdo by se pak obtěžoval s nějakou pravdou.