Ondřej Štindl analytik BBC

Starost o úpadek českého jazyka by asi neměla nacházet výraz v zákonodárných iniciativách, ty nakonec v tomto případě těžko mohou nebýt vágní, a tím pádem i zneužitelné.

Těžko čekat, že by se v případě, že by návrh poslankyně Ivany Levé vstoupil v platnost, začalo v rádiu a v televize mluvit lépe, nanejvýš by poslanci dosáhli toho, že by zněla mluva trochu jinak špatná.

Znepokojení nad tím, že s češtinou se děje cosi nedobrého, ovšem zdaleka není jen nějaká komunistická specialita.

V diskusi o zákonu zájem na ochraně jazyka vyjadřovali mnozí nekomunističtí poslanci. Naopak řeč politiků byla v debatách mnohokrát označena za jednu z příčin úpadku jazyka.

Co by pomohlo? Pár jednoduchých věcí. Třeba to, kdyby lidé před tím, než začnou na veřejnosti vyjadřovat své myšlenky, trochu mysleli

Bývalý prezident Václav Havel například v sobotu řekl: "Naši národní identitu si nejvíc omezujeme a ničíme my sami. Tím, že mluvíme špatnou češtinou - i ti nejvyšší politici mluví hůř než za Rakouska-Uherska poslední poštmistr."

Co by se tedy mělo dělat, aby se úroveň vyjadřování na veřejnosti dostalo alespoň na úroveň toho zmíněného - a možná neprávem znectěného - poštmistra?

Na český jazyk nepříznivě dopadají některé celosvětové trendy. S trivializací a zmasověním kultury se stírá rozdíl mezi "vysokým a nízkým", respektive se to vysoké přizpůsobuje požadavkům nízkého, a pokud tak nečiní, stává se předmětem nejrůznějších ataků.

Celkem přesně to vystihl filmový kritik Tomáš Baldýnský, když do Reflexu napsal, že z filmové nabídky minulého týdne by si vybral obnovenou premiéru Bergmanovy Sedmé pečeti, nicméně si není jistý, jestli se dnes ještě něco takového smí říkat.

Další negativní vliv představuje bleskové šíření moderních technologií, které sice přinášejí mnoho dobrého, nicméně nutí uživatele psát, pokud možno rychle, a tudíž zas až tak nepřemýšlet o tom, co a jak píše.

Letmý pohled na debaty na internetových fórech to potvrzuje a je pravda, že "internetový" způsob vyjadřování se vší jeho myšlenkovou i formulační zbrklostí a neoriginalitou úspěšně infiltruje i tradiční média.

Pak jsou tu ovšem ta příslovečná česká specifika - dědictví režimu, který sám sebe dokázal shrnout ve šroubovaných a dokonale vyprázdněných slovních spojeních a vyvinul svůj vlastní pajazyk.

Přetrvává i neblahý vliv českého školství, které stále ještě klade přehnaný důraz na memorování věcí, namísto toho, aby v dětech povzbuzovalo schopnost vyjádřit se.

Koneckonců i ti tak často kritizovaní politici někdy působí jako děti ve škole, které se svědomitě naučily cosi, čemu ne tak úplně rozumějí. Možná ještě častěji jejich vyprázdněná mluva naopak dokládá, že velmi dobře vědí, o čem mluvit nechtějí.

Zákon, který by pro některé lidi kodifikoval povinnost mluvit spisovně - tedy dodržovat jakousi formální normu - by v téhle situaci zkoušenému jazyku nepomohl.

Co by pomohlo? Pár jednoduchých věcí. Třeba to, kdyby lidé před tím, než začnou na veřejnosti vyjadřovat své myšlenky, trochu mysleli.