Petr Fischer analytik BBC

Na českém politickém jevišti se tento týden odehrála scéna, svědčící o tom, že i v politice jsou možné oběti, při nichž obětující se nejen přežije, ale stává se dokonce hlavním hrdinou.

Ministr zahraničí Cyril Svoboda obětoval pooperační klid a bezpečí za vládní zákon o dani z přidané hodnoty. Veto prezidenta bylo i díky jeho hlasu přehlasováno, vláda prosadila svůj reformní plán a podnikatelé konečně mají jisto v tom, podle čeho se řídit při odvádění daní po vstupu do Evropské unie.

Premiér opět mohl říct svou oblíbenou větu, že problémy v koalici jsou, ale nakonec se vždycky vyřeší, což jenom dokazuje, že koalice funguje, je efektivní.

Koaliční efektivita ale utrpěla vážný úder, a to nikoli pouze kvůli trpitelské cestě Cyrila Svobody.

Zbytečná oběť

Chyba byla už v tom, že koaliční politici zcela bezstarostně spojili reformní návrhy s potřebnými změnami pro vstup do Evropské unie, aniž by si kdokoliv z nich připouštěl, že se zákon může na legislativní cestě zadrhnout.

Jak je to tedy s efektivitou koalice, když ani není schopna připravit zákon, který by přesně odpovídal dohodám s Evropskou unií?

Koalice si také dávala na čas s dohodami o reformě.

Souběh těchto dvou chyb nakonec při srážce s prezidentskou vůlí způsobil problémy, které vyřešila až oběť vicepremiéra Svobody a státotvorná odpovědnost nezařazeného poslanec Petra Kotta.

Ihned po schválení zákona se však ukázalo, že zákon není tak úplně v souladu s předpisy Evropské unie a bude vyžadovat jisté úpravy, na nichž se už podle ministra financí Sobotky pracuje.

Bohuslav Sobotka se na těchto vlnách snažil vysvětlit, že jde jen o maličkosti, zároveň ale přiznal, že bez potřebné novely nebude Česká republika schopna plnit pravidla unie, což by ji časem stálo peníze na pokutách.

Jak je to tedy s efektivitou koalice, když ani není schopna připravit zákon, který by přesně odpovídal dohodám s Evropskou unií? Copak je takový problém vysvětlit vlastním poslancům, že v zákoně existují určitá místa, která nesnesou úprav a posunů? Anebo je za nedokonalou práci zodpovědný legislativní odbor ministerstva financí, který zákon nedokázal dostatečně konzultovat s Evropskou komisí?

Novely zákona, případně další novela novely, anebo novela novely novely se jistě udělat dá, i když koalice bude možná znovu těžko shánět potřebné hlasy.

Oběť ministra zahraničí ale přece jen zůstane znehodnocena. Svoboda riskoval zdraví pro zákon, který zdaleka nesplní to, co se od něj čekalo.

Špidlův kabinet ale zůstává a jeho kutilský způsob vládnutí metodou pokus omyl může směle pokračovat.

Žádný velký projekt

Zatímco vláda protrpěla se zákonem o dani z přidané hodnoty několik dní, prezident Václav Klaus, který zákon bez podrobnějšího výkladu důvodů vetoval, měl čistou hlavu a spokojeně projížděl po čínských kantonech, usmíval se a předváděl, jak se má postupovat v propagaci vlastní země na trhu budoucnosti.

Prezident ani nečekal na hodnocení pozorovatelů a výsledky jedenáctidenní cesty rovnou shrnul sám.

Česká republika se podle něj díky jeho úsilí dostala u čínského vedení do stejné pozice jako jakákoliv země Evropské unie. Těsně před vstupem do unie je to jistě pěkný úspěch.

Prezident se může pochlubit i několika smlouvami o kulturní spolupráci, v diplomatických kufrech veze česká delegace i přísliby o spolupráci v oblasti životního prostředí.

Žádný velký projekt, na nějž si dělali čeští podnikatelé zálusk, nevznikl, je třeba zkrátka počkat na to, jak se čeští podnikatelé budou schopni na čínském trhu prosadit, což zároveń znamená, jak šikovní a pružní budou při jednáních s oficiálními strukturami čínského režimu.

Chvála se 'vyplatí'

V tomto směru jim může být prezident Václav Klaus velmi užitečný, neboť jeho příklad ukazuje, že když se velké Číně dostatečně naslouchá a když se dostatečně chválí, vrátí se to v její vřelosti a otevřenosti.

Když se velké Číně dostatečně naslouchá a když se dostatečně chválí, vrátí se to v její vřelosti a otevřenosti

Ale vyplatí se to. Jinak by prezident Klaus nedosáhl toho, aby se s ním vůdcové komunistické Číny tak dlouho a tak otevřeně bavili o problémech lidských práv a Tibetu.

Prezidentova návštěva Číny česká média nejvíce zaujala tím, že se k delegaci hlavy státu jakoby náhodně přimkla obchodní suita z největší české finanční firmy PPF, která chce v Číně nabízet spotřebitelské úvěry a životní pojištění.

Spojení lobujícího Václava Klause a PPF je jistě zajímavé. Prezidentovu cestu po Číně lze ale vyložit i v čistě politickém kontextu.

Potvrdilo se, že česká zahraniční politika poběží po dvojí koleji. Po jedné jedou vládní vagony, kde se poslouchá převážně evropská hudba s občasnými americkými ozvuky, po druhé vlak prezidenta, který průkopnicky hledá cesty na východní trhy, i když si ve svém kupé hraje výhradně jazzové hity americké klasiky.

Nakonec pro Českou republiku to nemusí být vůbec špatné. Stačí vzpomenout, jak mimořádné uvítání připravil americký prezident George Bush premiérovi Špidlovi a jak silně duněly salvy pro prezidenta Klause v Pekingu.

Hrát za celý národ

Příznivci hokeje se dočkali. Pražský šampionát začíná, i když kvůli problémům s výstavbou nové haly musel být o rok odložen.

Hokejovým fanouškům ale začíná být už jasné proč. Byl to zásah Osudu, který chtěl naznačit, že v Praze, která nese i označení magická, se tentokrát skutečně něco magického děje.

Pražské mistrovství světa v ledním hokeji je šedesátým osmým v pořadí, šedesátosmičku ponese na zádech největší česká hvězda Jaromír Jágr, a co pro moderní české dějiny znamená rok osmašedesát asi nemá cenu připomínat.

Atrologové se do hry předpovědí a osudových znamení zatím ještě nezapojili, ale hra čísel mluví sama za sebe - českou reprezentaci čekají velké věci.

Ke svátku hokeje patří v Česku již tradičně vzepětí vlastenectví, protože, jak napsal jeden sportovní redaktor, hokej je pro Čecjy něco jako náboženství. A tak se se znovu připomínají slavné chvíle hokejové slávy, rozvažuje se o vlivu hokeje na politiku a opačně a komentátoři výběru trenéra Slavomíra Lenera neřeknou už jinak než - český národní tým.

Vypadá to legračně až směšně, ale proč jednou za rok nevypustit vlastenecký sentiment, jehož se jindy bohužel nedostává. Letos se to bude obzvlášť hodit.

Už za týden bude Česká republika v Evropské unii, podle posledních průzkumů se tam nětěší celých šedesát procent lidí. Ani politici neprojevují žádné velké nadšení.

Prezident jako symbol státu na den vstupu nechystá nic mimořádného, jako by nebylo co slavit.

Copak se Česko definitivně nevrací do společností evropských demokratických zemí, odkud vypadlo po komunistickém převratu v roce 1948?

Rozjásaní čeští fanoušci mohou matný dojem indiferentních Čechů, kteří se bojí toho, co sami chtěli, alespoň částečně smazat.

Pro české hokejisty, ti mezi tím už dostali přezdívku "tým snů", to ale neznamená žádnou změnu. Vždycky přece, jak pravil Jaromír Jágr, hráli za celý národ.