BBCCzech

Česká strana sociálnědemokratická prochází jakýmisi periodickými návaly slabosti tak často a tak dlouho, že už by se zprávy o klimatu v ČSSD mohly v televizi spojit s předpovědí počasí.

Jednak už má předseda strany a vlády Vladimír Špidla designovaného vyzyvatele.

Ministr vnitra Stanislav Gross po měsících testování, pouštění balonků a patrně i normálního lidského váhání oznámil, že za rok na stranickém sjezdu možná vyzve Špidlu na souboj.

Třeba z Grossova oznámení nakonec nic nebude, ministrova dnešní smělost ale poslouží jako důkaz, jak slabou pozici má premiér ve svojí straně.

Jenom o trochu později než Gross začala z druhé strany premiéra tísnit takzvaná levicová opozice.

Ještě asi chvíli potrvá, než si zvykneme na představu, že na Špidlu může útočit zleva někdo jiný než komunisté, ale už je to tak.

Premiér se pod tíhou hospodářské situace a úřadu zhruba poslední rok posouvá do politického středu.

Z té ještě ne zcela zformované levicové frakce vyčnívají dva protřelí političtí praktici, Vladimír Laštůvka a Jan Kavan.

Oba muži stáli tento týden u zrodu takzvaného dopisu šestnácti, v němž svou vlastní vládu obviňují z toho, že se nezajímá o trable prostých, rozuměj chudších lidí.

Větší politický prohřešek snad v sociálnědemokratickém prostředí ani nelze vymyslet. K dopisu se postupně přihlásila zhruba třetina sociálnědemokratického klubu.

Většinou to sice jsou staré známé firmy, na něž se už dlouho ukazovalo prstem a šeptalo se přitom "zemanovci," jenže domnělí zemanovci zatím proti Špidlovi hromadně postupovali vlastně jen při tajných hlasováních.

Podepsat v tak vypjaté situaci, jakou největší jednorázové zdražování v historii České republiky bezpochyby je, protestní dopis, znamená veřejné přiznání barvy, které se nedá vzít zpátky. Takový politický coming-out.

Na další rozvoj nebo naopak zakrnutí levicového křídla v sociální demokracii bude mít samozřejmě značný vliv chování premiéra Špidly.

Ten se zatím chová jako němý cukrář: rebelanty před novináři nekritizuje, naopak se některé z nich systematicky snaží vysílat na stáže za hranice Malé Strany - Miloše Kužvarta například do Bruselu a Jitku Kupčovou do Nejvyššího kontrolního úřadu.

Důležitějším katalyzátorem dění v sociálnědemokratickém klubu by se ale mohl stát sjezd komunistické strany chystaný na květen.

Vítězství rudé postmoderny reprezentované jmény Jiřího Dolejše a Miloslava Ransdorfa se zdá být hodně nepravděpodobné, i tak se ale na sjezdu mohou dít věci.

Kdyby například předsedu Miroslava Grebeníčka porazil místopředseda sněmovny Vojtěch Filip - a to pozorovatelé, kteří mají náturu na zkoumání komunistických útrob, vůbec nevylučují -, mohl by komunistické straně časem dramaticky stoupnout koaliční potenciál.

Dramaticky v případě KSČM znamená z nuly partnerů na jednoho partnera, tedy ČSSD.

Je sice těžké pochopit, v čem se má Filip tolik lišit od Grebeníčka, snad kromě toho, že dokáže poněkud lahodněji mluvit.

Snad ale celý vtip spočívá v tom, že demokraté, kteří ve svých strategických úvahách už počítají s komunisty, by asi potřebovali nějak světu dokázat, že strana, se kterou si dřív zakazovali spolupráci a přijímali na to dokonce rezoluce, se nějak změnila.

Pan Grebeníček na sebe zvláštním způsobem poutá a pohlcuje velkou část antikomunismu, který ještě v české společnosti přežívá, asi i kvůli svému otci, bývalému estébáckému vyšetřovateli, jehož procesem se média zabývala několik roků.

Vlastně ta kalkulace vypadá logicky - s odstavením profláklého Grebeníčka by třeba přežívající antikomunistické instinkty ve společnosti zeslábly. Naopak pnutí uvnitř ČSSD by se v takovém případě ještě znásobilo.

Zatímco předminulý týden některé evropské vlády domácímu publiku hlasitě oznamovaly, že na svůj pracovní trh zájemce ze střední a východní Evropy nepustí, teď ty samé vlády pomrkávají po vládách kandidátských zemí a naznačují jim, že nic nebude tak horké.

Dokonce i Německo a Rakousko, které si přechodný zákaz volného pohybu pracovních sil vlastně vymyslely, začínají naznačovat, že už za dva roky pracovní restrikce možná zruší.

V evropské politice slib typu "za dva nebo tři roky vám vyjdu vstříc" samozřejmě moc neváží - kdo si pamatuje, s jakou suverenitou v letech 1996 a 97 Jacques Chirac nebo Helmut Kohl ve středoevropských metropolích slibovali přijetí do Unie nejpozději do roku 2000?

Když ale ODS kritizuje vládu, že občany před referendem mystifikovala slibováním práce, protestuje na špatném náměstí.

Za prvé: co znamená několik roků z hlediska věčnosti, která prý nám je v Evropské unii souzená?

Za druhé: nebylo by v silách žádné české vlády ovlivnit rozhodování cizí vlády v politicky tak citlivé a k demagogii náchylné záležitosti.

Česká vláda činí to, co činit má: diplomatickými kanály apeluje na ty západoevropské země, u nichž ještě vidí na krku chladnou hlavu, aby restrikce buď nezaváděly nebo aby zemi alespoň přiznaly určitou kvótu.

Užitečnější než peskovat vládu, že balamutila veřejnost, by mohl být zpětný pohled na to, jak ta veřejná polohysterie, strach z východoevropských námezdníků a sociálních příživníků v západní Evropě vznikaly.

Například Velká Británie: ta sice nakonec zůstala věrná svým liberálním instinktům a od prvního května se otevře. I tam si ale s myšlenkou zavřít trh práce chvíli zahrávala konzervativní opozice a pak i premiér Blair poté, co se se v anglických novinách objevily články o hrozící invazi středoevropských Romů.

Snad největší dopad - aspoň v českém případě - měl článek v týdeníku Sunday Times, který bezbolestně přejímal tvrzení jedné lidskoprávní skupiny, že prý postavení Romů v České republice připomíná rasovou segregaci v Americe padesátých let, že například v Praze bývají Romové často vylučování z restaurací a dokonce i z autobusů.

Romský činitel Ondřej Giňa reportéra upoutal svým odhadem, že v příštích sedmi letech se do Británie chystá odejít sto tisíc nejschopnějších českých Romů.

Jak ale takové fantastické články s bezprostředním dopadem na mezinárodní politiku vůbec mohou vzniknout?

Z Londýna do Prahy je to dnes díky laciným leteckým linkám blíž než kdy dřív, přesto se zdá, že na zprávy o kvalitě lidských práv a života v tuzemsku pořád drží monopol vybrané nevládní organizace a aktivisté.

Potíž je v tom, že někteří aktivisté jsou pro dobro věci zvyklí přehánět, že takové přehánění berou jako normální pracovní metodu. Přibarvit problém, přitáhnout pozornost západních médií a skrz ně zpětně vyvinout tlak na české úřady a snad i společnost.

Dokud byla Česká republika v postavení nejistého aspiranta, mohl snad takový nátlak na domácí úřady fungovat.

Teď už je ale jiná éra. Moc nechybělo a zmíněné přehánění mohlo desítkám nebo stovkám mladých Čechů překazit jejich plány odejet si vydělat do Londýna. Má být tohle způsob, jak ulehčit život české romské menšině?

Za dva měsíce republika vstoupí do Evropské unie. Třeba do Unie a změněné reality vstoupí i dotyční aktivisté.