Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Petruška Šustrová novinářka

Když jsem se dozvěděla, že si několik aktivistů brněnské nevládní organizace Nesehnutí hodlá před ministerstvem vnitra na pražské Letné postavit stany a bydlet v nich tak dlouho, jak to dokážou vydržet, dost mě to zaskočilo.

Samozřejmě chápu, že tím chtějí demonstrovat, jak velkou důležitost přikládají svému požadavku, ale přece jen... Šla jsem se podívat na teploměr. Za oknem bylo dvanáct pod nulou.

Představa, že v takové zimě někdo dobrovolně zůstane celé dny a noci venku nebo v pouhém stanu, mne úplně zamrazila.

Pak jsem si ale představila čečenské uprchlické tábory v Ingušsku a lidi, kteří žijí v rozvalinách Grozného bez topení, bez uhlí a skoro bez všeho, co pokládáme za nezbytné k životu.

Na jižním úpatí Kavkazu jsou ještě větší mrazy než u nás - a uprchlíci také bydlí ve stanech. Nedělají to z protestu ani z vlastní vůle, a také se do těch stanů neuchýlili na několik dní. Řada z nich v tom zoufalém provizoriu žije už dlouhé roky a nemá z něj východisko.

Vrátit uprchlíky zpátky by tedy bylo kruté a barbarské, nepochybně by to ohrozilo jejich životy

Je pak možné se divit, že se snaží utéci někam jinam? Je možné se na ně dívat jako na ekonomické uprchlíky?

A právě kvůli čečenským uprchlíkům se hrstka českých aktivistů rozhodla mrznout před ministerstvem vnitra.

Jde o uprchlíky docela konkrétní - o skupinu asi šedesáti běženců, kteří loni na přelomu října a listopadu překročili české hranice směrem do Rakouska. Daleko se ovšem nedostali: rakouští policisté je promptně předali zpátky českým policistům. Ti byli po ruce, vždyť Čečence k hranicím sami doprovodili.

Neřekli jim ovšem, že si pokusem o nelegální přechod hranic způsobí nesmírné problémy. Ministerstvo vnitra totiž ihned přerušilo řízení o azylu, o který předtím všichni uprchlíci požádali.

Česká azylová politika není k uprchlíkům zrovna vstřícná. Řízení je otřesně zdlouhavé a naděje získat azyl takřka mizivá: ministerstvo vyhoví ročně jednomu až dvěma procentům žadatelů.

Není tedy divu, že se mnozí běženci pokoušejí překročit hranice do Německa nebo do Rakouska, kde doufají najít lepší zacházení. Kdyby se na to člověk díval ironicky, pomyslel by si, že takové odchody vlastně ministerským úředníkům docela vyhovují, s každým zmizevším uprchlíkem mají o jeden problém k řešení méně.

Ale zpátky ke skupině čečenských běženců, kvůli kterým vyrostou na pražské Letné stany. Cizinecká a pohraniční policie totiž ty nešťastníky správně vyhostila z České republiky, což znamená, že by je naše úřady v krajním případě mohly poslat zpátky do Ruska.

To by ovšem odporovalo mezinárodním smlouvám, které naše země podepsala, českému zákonu o azylu a hlavně veškerým zásadám humanity.

Čečensko se sice neobjevuje na prvním místě televizního ani žádného jiného zpravodajství, ale to neznamená, že tam válka skutečně skončila a že tam začal normální život.

Země leží v ruinách a jednotky ruské armády jsou doslova životu nebezpečné. Únosy a zabíjení jsou běžné, lidem se nedostává ani těch nejzákladnějších životních potřeb.

Pokusit se odejít a začít nový život někde jinde v Ruské federaci je velmi obtížné - Čečenci jsou v Rusku pokládáni za lidi nejnižší kategorie a prosadit se v ruské společnosti mohou jen ti, kteří disponují velkými penězi.

Vrátit uprchlíky zpátky by tedy bylo kruté a barbarské, nepochybně by to ohrozilo jejich životy.

A tak se trochu stydím, že nemám odvahu ani energii sednout si v lednovém mraze taky do stanu před ministerstvo vnitra. A jsem skutečně ráda, že někdo takovou odvahu a energii má.