Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Ondřej Štindl analytik BBC

V týdnu, na který vyšlo pětatřicáté výročí sebeupálení Jana Palacha, odstartovala televize Prima reprízu "klasického" normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana, oné - jak praví televizní upoutávky "legendy české kriminalistiky".

Není to asi shoda záměrná, každopádně je ale velmi výmluvná, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že mezi z těch dvou Janů - Palacha a Zemana - přitahuje větší pozornost médií ten druhý jmenovaný.

Většinovému rozpoložení české veřejnosti možná také odpovídá spíš Zeman než Palach. Ne jako bezděčně směšný pokus někdejšího režimu a zvlášť jeho represivního aparátu o heroizaci sebe sama, ale jako další krok při popírání paměti. Paměti těch, kdo takové fikce, jako je major Zeman vymýšleli a uskutečňovali, i těch, kdo je tehdy sledovali.

Zeman a jeho kolegové jsou dnes spíš obětaví otcové od rodin, stejně obětavě střežící bezpečí spoluobčanů, jejich klid k práci - jak se říkalo v době vzniku seriálu stejně jako dnes.

Dnes je oslavována strategie přežívání, pro kterou se v době nastupující normalizace většina společnosti rozhodla

Publikum už zřejmě nechce být zatěžováno připomínáním toho, že seriál je také oslavou nesvobody, politické represe a někdy i vlastizrady. Jako by bylo nejdůležitější zbavit minulost veškerých otázek a vytvořit z ní jakousi aseptickou idylu, retušovanou pohlednici, na kterou člověk narazí v rodinném archivu a přivolá tak pár příjemných vzpomínek na dovolenou v kempu na Rujáně.

Odkaz Jana Palacha je proti takovým redukcím odolný, a proto pro českou současnost zásadně nevhodný.

Dnes je oslavována strategie přežívání, pro kterou se v době nastupující normalizace většina společnosti rozhodla, píše se o ní dokonce jako o formě odporu proti tehdejšímu režimu, ne jako o takové reakci na z tehdejší poměry, která byla z hlediska normalizátorů žádoucí.

V situaci, kdy se zdá, že odpor proti přituhující totalitě je marný, je prostě nejlepší stáhnout se, od poměrů se - samozřejmě jen zdánlivě - oddělit a v klidu se zabývat tím svým, přežít a uchovat se národu pro lepší časy.

Jan Palach a jeho čin představují jakousi absolutní alternativu vůči tomu postoji: Možná, že někdy je nad síly jednotlivce dosáhnout změny poměrů, jednotlivec se ale vždycky může rozhodnout, zda v těch poměrech chce žít a na tuhle otázku neexistuje jenom jedna odpověď.

Jan Palach - jak v souvislosti s výročím také zaznělo - nedosáhl naplnění svých požadavků, emoce, které jeho smrt vyvolala, vyšuměly stejně rychle jako se vzedmuly. Možná ale dosáhl něčeho trvalejšího, než může být naplnění nějakého momentálního politického cíle.

Jeho odkaz podvracel a dál podvrací lacinou spokojenost s tím, jak lidé vyzrávají na zlo tak, že ho nevidí nebo se tváří, že ho nevidí, nacházejíce v tom potvrzení vlastní moudrosti a prozíravosti.

Jan Palach byl schopen vyvodit z toho, co viděl, krajní důsledky. Stal se ne snad příkladem, hodným masového následování, ale trvalou provokací, zdrojem znepokojení.

Jan Zeman je oproti němu jen nicotný přelud z obrazovky, který nikdy nemůže dýchat nic jiného než lež - jakkoliv ty lži mohou být v různých dobách různé. A jako legenda české kriminalistiky? Tak mizerné detektivky jako jsou jeho případy, aby jeden pohledal.