Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Adam Drda redaktor BBC

Před třiceti pěti lety - 16. ledna 1969 - se na pražském Václavském náměstí polil benzinem a zapálil jednadvacetiletý student Jan Palach.

Jan Palach se upálil 16. ledna 1969

Protestoval tak proti zhoršující se společenské situaci a rostoucímu omezování svobody v Československu, obsazeném vojsky Varšavské smlouvy.

Jan Palach zemřel za velkých bolestí o tři dny později v nemocnici, přičemž odmítal utišující prostředky, aby si až do konce zachoval jasnou mysl.

Jeho pohřeb se pak změnil v manifestací národní jednoty a odporu proti okupaci země.

Nepropadnout beznaději

Jan Palach se bezesporu stal národním symbolem - trvá však otázka, do jaké míry byla česká, respektive česko-slovenská společnost schopna dostát hodnotám, které symbolizoval, to jest především tomu, že ideálu má být člověk schopen obětovat nejen pohodlí, ale i život.

Jaké byly Palachovy požadavky, co chtěl? "Chtěl dramatickým způsobem protestovat proti důsledkům sovětské okupace," odpovídá historik Milan Churaň.

"Požadoval zejména zastavení opětně zaváděné cenzury, zákaz nelegálního rozšiřování kolaborantského listu Zprávy, především však chtěl, aby národ nepropadl beznaději a nepřestal usilovat o demokracii."

V dopise Palach - tehdy student filosofické fakulty - píše, že chce "probudit lid" své země a že je součástí skupiny, jejíž členové jsou ochotni jeho protestní sebevraždu následovat.

Ohlasy na Janův čin pomohly jeho mamince překonat hoře, které měla jako matka nad ztrátou syna

farář Jakub Trojan

Dodává, že pokud jejich požadavky nebudou splněny do 21. ledna 1969 a pokud lidé nevystoupí do časově neomezené stávky, "vzplanou další pochodně".

Požadavky splněny nebyly, stávka se nekonala a další členové skupiny se neupálili. Zároveň byl Palachovi vzdán obrovský hold masovou účastí na manifestaci v den jeho pohřbu.

Proděkan Evangelické teologické fakulty UK Jakub Trojan byl v 60. letech farářem v Libiši, kde Palach chodil do kostela. Jak na něj jeho smrt zapůsobila?

"Byl jsem velice překvapen, když jsem si uvědomil, že jde o téhož mladého člověka, který byl přítomen bohoslužbám. Bylo naprosto ojedinělé v moderní Evropě, aby někdo protestoval tímto způsobem."

"Nepovažoval jsem to za sebevraždu, nýbrž za sebeoběť s ušlechtilým záměrem, aby nás, kteří jsme se - jak se mu zdálo - začali pomalu přizpůsobovat, vyburcoval. Byla to hluboká lidská výzva, co uděláš se svým životem, když žiješ v nesvobodě," říká Jakub Trojan.

Síla ohlasů

Situace v zemi byla politicky velmi špatná: nejvyšší politická elita absolutně selhala, po ruských bajonetech se k moci vyšplhali poslušní přisluhovači a zaskočení reformní komunisté jim přepouštěli jednu pozici za druhou.

Na Palachovu smrt režimní špičky navenek výrazně nereagovaly. A jak na tom byla veřejnost? Tehdejší farář Jakub Trojan Palacha pohřbíval a o pohřbu dnes říká:

"Pohřební průvod začínal na filozofické fakultě, pak se procházelo ulicemi. Myslím, že žádný z našich prezidentů neměl tolik lidí v ulicích jako Jan Palach. I na olšanském hřbitově bylo mnoho, mnoho lidí."

"Tuzemské i zahraniční ohlasy byly v prvním týdnech nepředstavitelné. Maminka Jana Palacha mi řekla, že jí pomohly překonat hoře, které měla jako matka nad ztrátou syna."

Na pokraji beznaděje

V tomto směru se splnilo Palachovo přání: senátorka a lékařka Jaroslava Moserová, která ho ošetřovala na oddělení popálenin vzpomíná, že dokud byl při vědomí, nejvíc mu záleželo na tom, aby ho lidé nepovažovali za psychopata, aby jeho činu porozuměli.

Jinak ale Palach - bohužel - projevil značnou předvídavost, když ve svém dopise psal o národu "na pokraji beznaděje".

Masové občanské akce skončily až brutálním potlačením demonstrací až v srpnu 1969

historik Milan Churaň

Milan Churaň říká, že v lednu společnost ještě nebylo třeba příliš burcovat jednotě a k odporu vůči nesvobodě:

"Tehdy byla společnost ještě zradikalizovaná okupací, což se projevovalo zejména postojem intelektuálů, studentů, dělníků a jejich organizací. Masové občanské akce skončily až brutálním potlačením demonstrací až v srpnu 1969."

Po srpnu však aparát přitvrdil, do čela strany směřoval Gustáv Husák - a začala normalizace se všemi prověrkami, schvalováním okupace, strachem o zaměstnání, kolaborací, antichartou - s jevy, jichž se Palach obával.

Nutno říct, že nebyl jediný, kdo zvolil bolestnou protestní smrt v plamenech. Publicista Vladimír Kučera připomíná například sebeupálení studenta Jana Zajíce nebo Evžena Plocka.

Proč se podle něj o těchto lidech mluví tak málo, proč jejich činy nevyvolaly větší protirežimní protesty?

"Tehdy to důrazně potlačila cenzura, protože oni z toho Palacha měli opravdu strach. Je to nespravedlivé vůči Zajícovi nebo Plockovi, kteří z Palachova případu věděli, co sebeupálení obnáší fyzicky, věděli, že je to nesmírná bolest a utrpení," říká publicista Vladimír Kučera.

Symbol i obětní beránek

V sedmdesátých a osmdesátých letech český národ ve své většině zrovna neprojevoval ctnosti, které by odpovídaly odkazu Jana Palacha a dalších "živých pochodní".

Hřbety se ohýbaly ze strachu o zaměstnání či proto, aby děti mohly studovat, o tom, že za ideál svobody je možno i zemřít, asi přemítal jen málokdo.

Jakoby se Palach stal symbolem, ale zároveň beránkem, který ze společnosti dopředu sňal její hříchy.

Přesto ale byli lidé, kteří jeho odkaz ctili: třeba ti, kteří se o slavném lednovém týdnu v roce 1989 nechali při demonstracích mlátit policejními obušky.