Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Marek Šálek novinář

Zabíjejí v dětech představivost a tvořivost. Jsou příliš hotové, dokonalé, nenutí k zamyšlení. Škodí vkusu. Rozdělují děti na ty, které je mají, a na ostatní, které ostrouhaly.

Takové litanie jsou ke slyšení, když se dospělí pustí do hodnocení moderních hraček, ze kterých dětem naopak lezou oči z důlků vzrušením.

Ruku v ruce s rodičovským odsudkem všemožných plastových výlisků přicházejí nostalgické odkazy na vlastní mládí.

Chceme využít dárku pod stromeček k tomu, abychom objasnili rodině ničivé dopady moderní ekonomiky a předvedli moudrost svého počínání?

S přesvědčením, že to bývaly ty zaručeně správné hračky, defilují ve vzpomínkách hadrové panenky, dřevění koníci s husarem, cínoví vojáčci, pokojíčky pro panenky, knoflíkový fotbal, zobající slípky na klíček, kovová stavebnice Merkur, elektrické vláčky, autodráha.

Ne že by řada postřehů na adresu aktuální produkce hraček nebyla trefná. V mnoha případech je skutečně utrpením už jen představa, že by se na nás hollywoodská monstra, příšery z japonských seriálů, vesmírní mutanti či přeslazené panenky s tupě blonďatým výrazem nešklebili jen z pouličních výloh, ale i doma z dětských postýlek.

A to se ještě k estetickému a vychovatelskému pohoršení může přidat vědomí širších souvislostí, takřečená globální odpovědnost. Hračky se vyrábějí kdesi v Asii, kde neplatí ekologické normy a neexistují odbory. Letadla plná bezohledně vzniklého dětského potěšení trhají ozónovou vrstvu, kamiony ničí vzduch a krajinu.

Ano, dřevěný kačer vysoustruhovaný z odřezků na nejbližší pile či tradiční plyšák z Hamira je bezpochyby odpovědnějším řešením, bez ironie. Taková volba pomáhá například udržet nad vodou české podniky a živnostníky, dává šanci uplatnit nápady domácím výtvarníkům.

Vánoční čas ovšem přivolává i jiné otázky. Zajímají taková moudra naše děti? Chceme využít dárku pod stromeček k tomu, abychom objasnili rodině ničivé dopady moderní ekonomiky a předvedli moudrost svého počínání?

Anebo má vánoční dárek sloužit k tomu, abychom svým blízkým udělali radost, ať už si o původu a dalších neblahých vlastnostech hračky či jiného prezentu myslíme cokoliv?

Nechci zesměšňovat ideály. Jen si myslím, že jsou chvíle, kdy je důležitější potěšit než vychovávat, kdy je lepší potlačit své vlastní přesvědčení a dát přednost radosti druhých.

Život málokoho z nás dnes směřuje k dřevěným kačerům, proč si tedy své poklesky vůči zásadám uvědomělého konzumu léčit zrovna na dětech, a zrovna o vánocích. Některé nejmodernější hračky prý podněcují k agresi, k vypjatému individualismu, k manipulaci.

Ale vždyť i kačerovi lze zakroutit krkem a medvědovi vypíchnout oko či ho rozpárat! A naopak: pokud dítě žije ve fungující rodině, kde se lidé naschvál nezraňují, pak z něj ani plná almara laserových samopalů neudělá zabijáka. K tomu se váže i závěrečná historka.

Letos jsem neodpustitelně nestihl zařídit, aby za naším čtyřletým synem přišel čert s Mikulášem, o andělu nemluvě. Samá práce a k tomu únava, neboť staršímu synovi jsem tuhle atrakci chystal mnohokrát a snad není hřích se svěřit, že mě celá ta organizačně náročná show už vlastně moc nebaví.

Cestou domů jsem aspoň koupil ohyzdné, umělohmotné čertí rohy. Na baterky, za stovku. Mladší chlapec užasl nad tím, že rohy ve tmě blikají, ten třináctiletý (i maminka) nad tím, jak se obvykle mentorující tatínek dokázal obětovat. A odvázat: nevěřili byste, kolik se dá se světélkujícími rohy z Taiwanu užít zábavy!

Obávám se, že přinést domů zaručeně tradiční český výrobek, třeba dřevěnou káču, usnuli bychom všichni nudou.