Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

První předseda Unie svobody, toho času místopředseda Senátu Jan Ruml ve své extravagantní zdravici - mluvilo se o těžkostí bytí a lehkostí exkrementů - delegátům sjezdu US-DEU vzkázal, že unie není strana na jedno použití, není to prý toaletní papír.

Ještě před hradeckým sjezdem to vypadalo spíše opačně. Strana se od svého založení klátila v politických poryvech, protože nevěděla, v čem spočívá politika a co si počít sama sebou.

Principiální Jan Ruml v roce 1998 unii nepustil do vlády s ČSSD, ale po čtyřech letech ji tam doslova tlačil, i když už tehdy nebyl předseda. Jenže od samého začátku svého působení ve vládě unie neví, jestli zůstat, nebo jít - "should I stay or should I go".

Známý refrén britské formace Clash zazníval z unie i před hradeckým sjezdem, unie se na veřejnosti projevovala jako rozpolcená strana. Je to partaj nerozhodných a nedospělých amatérů, zněl jeden z netrefnějších popisů tohoto bytostného unionistického rysu.

Je to snad třeba chápat tak, že nikoho lepšího než Helenu Rögnerovou unionisté nemají?

Už v prvních chvílích hradeckého shromáždění se ukázalo, že v unii mají vůdčí hlas realisté, kteří vědí, co chtějí. Odchod Ratibora Majzlíka, předsedy platformy DEU jakoby symbolicky uzavřel dobu hledání a otevřel unii éru sebevědomého působení ve vládě.

Souznění v sálu bylo chvílemi tak silné, že i méně empatický pozorovatel mohl získat dojem, že se opravdu děje něco zvláštního a nového, něco, co by unii mohlo vyzvednout z politického dna, kam se řítí od chvíle, kdy zkrachoval projekt Čtyřkoalice, do něhož unie investovala pod vedením Hany Marvanové.

Pozitivní dojem kazily snad jen dvě věci. Zaprvé nikdo, ani předseda Mareš, nepřijel do Hradce s konkrétní představou, co přesně a hlavně jak bude unie prosazovat ve vládě. Mluvilo se obecně, s jakousi abstraktní přehlíživostí, ačkoliv i unionisté musejí vědět, že k úspěchu jedno pozitivní vzedmutí v sále těžko bude stačit.

Druhá nepříjemná zkušenost, která vyvolává pochybnosti o unionistické proměně v Hradci, je závažnější. Souvisí s tím, jak uninosté pracují se jmény a tvářemi a jak je prodávají.

Mediální prezentace unionistů je problematická, protože kolísá mezi nejistotou Petra Mareše a zavánějící sebechválou Vladimíra Mlynáře, přičemž zcela chybí jakási jednoduchost přirozené autority, či charismatu.

Navíc při sestavování kandidátky pro volby do Evropského parlamentu unionisté zcela nepochopitelně podlehli lákadlu "nezávislé osobnosti", místo toho, aby voličům nabídli člověka ze svých řad.

Je to snad třeba chápat tak, že nikoho lepšího než Helenu Rögnerovou unionisté nemají? A kdo je Helena Rögnerová, o níž během jejího pobytu v Senátu sotvakdo slyšel?

Zmiňované námitky - abstraktnost a mediální nepřesvědčivost - jsou dostatečným důvodem k tomu, aby i po hradeckém sjezdu stranické "duševní hygieny" zůstala voličská veřejnost k unionistům opatrná.

Až další týdny a měsíce ukážou, jestli Hradec nebyl jen chvilkovým zábleskem v trvalé politické temnotě.