Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Daniel Kaiser analytik BBC

Nežijeme v Americe a tak když někdo začne svoje problémy řešit s psychologem, skoro určitě to znamená, že je v koncích a neví, kudy kam. Podle zpráv z novin si psychology najala i Unie svobody-DEU.

Z barvově-asociačních testů prováděných na obyvatelstvu chtějí prý unionisté vyčíst, který z jejich představitelů vyvolává ve voličích příjemné pocity, a objevené zbraně pak nasadit ve volbách do Evropského parlamentu.

Platí tedy rovnice "psycholog - konečná" i v případě Unie?

O jejím nezadržitelném úpadku se toho napsalo a namluvilo už spoustu, Unie je snadný terč a například šéf ODS Mirek Topolánek ani neuznal za vhodné si na ni vzpomenout, když přemýšlel o budoucích koaličních partnerech.

V zásadních, neokrajových věcech US-DEU svoje stanoviska vládě naopak prosazovat neumí nebo nechce

Předseda US-DEU Petr Mareš s takovým pohřbíváním nesouhlasí, právě teď prý přichází doba sklizně. Tvrdí, že už dozrávají plody práce Unie ve vládě a trochu tak připomíná známého kapitána Mužíka, kterého celá devadesátá léta dělilo jen pár hodin od objevení štěchovického pokladu a který proto vždycky potřeboval ještě trochu času a ještě trochu peněz od sponzorů.

Aby podložil svůj optimismus, mává vicepremiér nedávným průzkumem veřejného mínění, který Unii projednou vyměřil neobyklá čtyři procenta. Jiné průzkumy jsou ale daleko skromnější, navíc i čtyři nebo třeba pět procent nejsou žádnou garancí pro voliče, kteří svůj hlas nechtějí riskovat

Co Unii přineslo deset měsíců předsednictví Petra Mareše? Hlavně asi definitivní přesměrování od klasického liberalismu k jeho módnější, řekněme sociální verzi.

Mareš - nebo to tak aspoň vypadá - systematicky ohledává českou společnost a šmejdí v ní po menšinách všeho druhu. Po kriminalizovaných kuřácích marihuany, po zbytcích německé menšiny, po ženách, které diskriminují v práci, dokonce po ekologických aktivistech.

V zásadních, neokrajových věcech US-DEU svoje stanoviska vládě naopak prosazovat neumí nebo nechce. Typickým příkladem je pokračující regulace nájmů nebo takřečená reforma veřejných financí.

Ne že ji Unie svobody vnutila vládě, jak naznačuje vedení strany. Daleko spíš k tomu vládu dovedl jakýsi probouzející se realismus v její sociálnědemokratické části.

Ze začátku, když ještě premiér Vladimír Špidla a ministr financí Bohuslav Sobotka vyznávali předvolební heslo "Zdroje tu jsou," zmohla se Unie jen na krčení rameny a svou bývalou ikonu Hanu Marvanovou, která před rokem chtěla něco na způsob právě probojovávané reformy, na Špidlův pokyn poslušně vyzvala, ať se poroučí.

Aktuální reformní zápal by ve vládním táboře vždycky větší, když se ministr financí vrátil z nalévárny v Bruselu, než když republikový výbor US-DEU přijal rezoluci.

V tom je základní slabina Unie, její případní voliči o ní vědí a asi na ni nezapomenou, i kdyby si Unie koupila všechny reklamní agenty v zemi. Mareš, který uvažuje, že by za půl roku odpadl do Evropského parlamentu, to musí tušit. A určitě to tuší i tahle malá a čím dál menší strana.

Včerejší mimořádné jednání byl takový záchvěv strachu, který projede páteří a je cítit až v hlavě. Takových škubnutí si s Unií svobody asi zažijeme ještě víc.