Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jiří Dědeček básník a písničkář

Listopad je stále měsíc plný výročí. Významnější či méně významná, jenom té legrace se při nich mnoho neužije.

Jeden den volna sice odpadl, ale druhý zase přibyl, dělí je od sebe něco přes týden. A mně dodnes zní v uchu magické verše sovětského básníka Samuela Maršaka k oslavě VŘSR: "rudou barvou dneska září / sedmička v mém kalendáři..."

Škoda že doba patetického opěvování velkých dní už minula, rád bych si pamatoval nějaké stejně krásné verše k 17. listopadu 89. A vůbec je mi občas líto, že je málo patosu, že žiju v tak nepatetické zemi. Jenže co můžu chtít od národa odkojeného Švejkem?

O jednom výročí se u nás mnoho nemluví, ba troufám si říci, že se o něm mezi lidem už ani mnoho neví. V Rokycanech sice k tomu datu po tři roky pořádají Den veteránů, ale to je poněkud nepřesné. Snad proto, že se nás ta první válka jako státu zase tolik netýká, jenom jsme na jejím konci vznikli.

11. 11. se však jinde ve světě slaví příměří, právě konec První světové války, které například Francouzi a Belgičané říkají La Grande guerre, Velká válka, narozdíl od té druhé, které říkají jenom číslem. Většina Francouzů je totiž přesvědčena, že První světovou válku si vyhráli sami, až s tou druhou jim Spojenci museli trochu pomáhat. Podle toho také zacházejí se vzpomínkou na ni.

Měl jsem před několika lety to štěstí, že jsem mohl trávit vzpomínkové oslavy 11. listopadu v severofrancouzském městečku Vouziers. Marseillaisa na začátku, Marseillaisa na konci a mezitím starosta přečte jména padlých ve Velké válce, jak jsou vyryta do obelisku na náměstí. Ke každému jménu dodá „"emřel za Francii" nebo "padl na poli cti", z těchto dvou formulací si může vybrat.

Je zima a prší vodorovně, ale všichni občané bez rozdílu věku trpělivě vzdávají poctu vestoje až do konce. Velebnost chvíle nakonec vzala i mne, jakkoli jsem nepatetický, takže tu závěrečnou hymnu už jsem zpíval s ostatními takřka se slzami v očích.

Letos v předvečer výročí jsem zase symbolicky navštívil belgické městečko Yper, podle něhož byl pojmenován - protože právě tam byl poprvé použit - obávaný bojový plyn. Přes rozjásanou současnost za každou zdí jako by na člověka ponuře zívaly někdejší zákopy a sutiny...

Marně se mě v Praze 6. listopadu večer pokoušel kdosi rozveselit ohňostrojem. A to než nastoupí Advent, čeká mě ještě Jan Opletal a Den boje za svobodu a demokracii...

Kdepak, listopad alespoň v evropských dějinách je smutný měsíc. A nebo možná měli pravdu Indiáni, když mu říkali bláznivý. 7., 11.,17. - vždyť když se tak na ta listopadová výročí dívám a přemýšlím, co vlastně znamenají, stejně se mi všechna redukují jenom na Památku zesnulých.

Copak to samo o sobě není dost šílené?