Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Ondřej Štindl analytik BBC

Přímý přenos odvolacího řízení s Karlem Srbou skončil sotva začal. Zkušenost z tohoto prvního pokusu České televize přenášet soudní řízení i z debaty, která tomu pokusu předcházela, je však velice cenná.

Soudce Jiří Lněnička v situaci, kdy dva obžalovaní měli k přenosu výhrady, rozhodl zřejmě správně - právo na obhajobu je skutečně nadřazeno právu veřejnosti být přítomna řízení prostřednictvím televize. Pokud by na námitky obžalovaných nebral zřetel, těžko by mohl vynést hodnověrný verdikt.

Na druhou stranu snahu České televize přenos zprostředkovat je možné chápat jako pokus změnit způsob, jímž se v Česku o justičních kauzách referuje.

Dosavadní praxe je totiž zcela nedostatečná a dost možná je jednou - jakkoli jistě ne hlavní - z příčin, proč se o české justici hovoří jako o problematické součásti tuzemské demokracie. Názorně to ilustrovala situace, kdy hosté ve studiu během krátkého přenosu vysvětlovali soudní proceduru.

snahu České televize přenos zprostředkovat je možné chápat jako pokus změnit způsob, jímž se v Česku o justičních kauzách referuje

Běžný konzument mediálního zpravodajství má dnes jisté ponětí o způsobu, jakým funguje parlament nebo vláda. V případě soudu to ale neplatí a je potřeba vysvětlovat elementární věci. Soudní moc je přitom - spolu s mocí zákonodárnou a výkonnou - základem demokratického zřízení.

V očích české veřejnosti je to ovšem - narozdíl od těch druhých dvou - moc tajemná, rozhodující za zavřenými dveřmi a podle rozšířeného mínění pomalu a často nespravedlivě. Média se většinou omezí na stručnou citaci rozsudku a výroky stran opouštějících soudní síň.

Důkladnějšího vhledu do vývoje případu a argumentace soudu se veřejnosti většinou nedostane. Mimo jiné i proto, že kauzy se vlečou delší dobu a samo řízení je - i kvůli neustálému diktování do zápisu - dost zdlouhavé. Médiím proto často nestojí za to, vyčlenit člověka, který by ten který případ u soudu důkladně sledoval.

To neznamená, že přímý přenos by představoval jakýsi univerzální lék na všechny tyto neduhy. Samozřejmě záleží na tom, jakým způsobem bude televize o případech referovat a jaké kauzy si bude vybírat.

Pokud by například televize přenášela kauzu Heleny Čermákové, pravděpodobně by jen přispěla k beztak silné hysterii, jež ten případ provázela. Navíc se dá předpokládat, že právě v kauzách, u nichž se dá předpokládat souvislost s veřejným zájmem - například kauzách korupčních - nebudou mít obžalovaní na přenosu zájem.

Pokud ale zkušenost z pokusu přenášet přelíčení s Karlem Srbou povede k úvahám o tom, jakým způsobem by bylo možné zprostředkovat obsáhlejší a hodnotnější mediální informace o práci české justice, udělala Česká televize záslužnou věc.