Petr Fischer
Lustrační zákon patří mezi normy, které se pravidelně vracejí na jednací stůl, aby se znovu a znovu probíral jejich smysl.
Nové kolo jednání o potřebnosti lustrací tentokrát otevřeli komunisté, kteří se po úspěšných volbách cítí dost silní na to, aby ve sněmovně tlačili na zrušení zákona, jenž bývalým aktivním budovatelům komunistického režimu zapovídá vstup na významná místa ve státní správě.
 |  |  |  |  | | | Ani premiér Špidla si není jist, zda lustrační zákon je stále ještě k něčemu dobrý. | |  |  | |  | O tom, že komunisté nejsou tak úplně bez šancí, svědčí vlažná reakce vlády, která nebyla schopna jasně říct, že lustrace se prostě rušit nebudou.
Ani premiér Špidla si není jist, zda lustrační zákon je stále ještě k něčemu dobrý a drží se neutrálně zpátky. Jak už se stalo zvykem, za Špidlovou neutralitou se skrývají hlubší politické souvislosti.
V sociální demokracii je silná skupina lidí, kterým lustrace leží dlouhodobě v žaludku. Jen malá část z nich přitom argumentuje tím, že podobný zákon je v demokracii nepřípustnou diskriminací.
Většinový zbytek prostě jen s nelibostí nese to, že oni nebo jejich blízcí kolegové nemohou na kariérním žebříčku vylézt tak vysoko, jak by jejich neukojená ctižádost chtěla.
A Špidlovi se zřejmě nechce rozdmýchávat další spory uvnitř strany, kterých je už bez toho nepočítaně.
Premiérovi motivace však mohou být i jiného řádu. Jistý druh spolupráce s komunisty se vzhledem ke slabosti vládní koalice ukazuje jako politická nutnost a Vladimír Špidla, byť vnitřně přesvědčený protivník idejí českých komunistů, s nimi prostě musí počítat.
Proč se proti nim otevřeně stavět v otázce, která vzhledem ke Špidlovým dlouhodobým cílům hraje zcela okrajovou roli. Fungující sociální stát solidarity lze přece budovat i v prostředí, v němž neexistují legislativní překážky pro vstup bývalých zasloužilých soudruhů do nejvyšších pater důležitých institucí.
Zdánlivé marginálie - jako například důvěra nebo otevřenost - ale zákládají slušnou společnost. V případě české postkomunistické komunity mezi takové nenápadné "drobnosti" patří právě lustrační zákon. Je to rychle pochopitelný symbol oddělení od předchozího hnusu, k němuž se už nikdy nesmíme vrátit.
Každý si teď asi řekne, jestli má cenu udržovat takový symbol v prostředí, kde bývalí komunisté sedí ve vládě a procházejí se ve sněmovně a kde pomahači StB řídí nejvýznamnější české firmy a spokojeně prolínají celým ekonomickým prostorem.
A přesto je na tuto otázku nutné opět bez váhání odpovědět - ano. Právě proto, že soužití s komunisty je tak bezproblémové, je dobré mít alespoň jeden pevný bod, který jako maják v moři každodenního tichého zapomínání jistě vede a coby vztyčený prst varuje a hrozí.
Lustrační zákon je jeden z posledních symbolonů, nutících k nepříjemnému a bolestivému přemýšlení o vlastní minulosti. Komunisté vědí moc dobře, proč na tento objekt míří svou nasbíranou parlamentní sílu.
Symboly, jakými jsou například lustrace, jsou pro komunisty nebezpečné, protože shromažďují paměť, v níž se komunistická ideologie objevuje v černých barvách. A je to také paměť, která lehce proniká falešným nátěrem slušné parlamentní strany a ukazuje dnešní komunisty jako pokračovatele neblahé tradice.
Pád lustračního symbolu v době, kdy od konce komunistického režimu uplynulo sotva třináct let, by byl dalším krokem ke společnosti bez paměti.
Je s podivem, že premiér-historik se nemá právě teď více na pozoru. Jako by zapomněl, že tam, kde chybí spojující síla symbolonu, nastupuje jeho opak - diabolos. Česky většinou známý jako ďábel. |