Z pera Jana Rejžka
Jakkoli květen podle pranostik a statistik jako obvykle nepřeje svatbám, dovoluji si dodat, že letošní mimořádně teplé májové počasí taky dvakrát nesvědčí knihám. Nakladatelské festivaly odezněly a sezónu jako by zcela odzvonily sobotní ceny Magnesia Litera.
Kdo by za náhlých veder teď četl něco jiného, než snadno vstřebatelnou makulaturu Michala Viewegha nebo Haliny Pawlowské, jak praví žebříčky nejprodávanějších děl?
 |  |  |  |  | | | Nečekejme žádné veselé historky z natáčení, natož kuchařské recepty. | |  |  | |  | Přesto si dovolím nabídnout z předletní četby něco úplně jiného, ba dokonce literaturu s velkým L. Já vím, že ten mohutný špalek, který čítá skoro 1100 stran, si asi málokdo vezme k přelouskání do metra nebo do tramvaje.
Nicméně se pokusím zaručit, že pokud se do něj v klidu a soustředění doma začtete, možná se vám přihodí to, co mně, že dojde přesně k opačnému efektu než ve známé anekdotě o Wagnerově opeře. Za pár minut totiž zjistíte, že uteklo několik hodin a venku zvolna svítá.
Tak dost vějiček. Národní filmový archív vydal díky vysilující ediční péči Jana Lukeše konečně Deník filmového režiséra a scenáristy Pavla Juráčka.
Zápisky z let 1959 - 1974 jsou unikátním sebezpytným výkřikem umělcovy duše, mučené alkoholem a fenmetrazinem, přičemž další kruhy dantovského pekla představují vztahy k ženám, zvláště manželkám, a mnohaletý trýznivý zápas o vznik snad nejproslulejšího autorova filmu Případ pro začínajícího kata.
Samozřejmě nečekejme žádné obvyklé veselé historky z natáčení, natož kuchařské recepty. Juráček skvěle zachytil především atmosféru 60. let, která umožnila vznik kinematografické nové vlny a hořce zaznamenal, jak po jeho vyhazovu z Barrandova po prověrkách v létě 1971 se okruh kamarádů zužoval a tenčil, a natvrdo popsal, jak a kdo se začal točit po větru normalizace.
Třeba říci, že leckdo s jinou a daleko tvrdší životní zkušeností může knihu brát jako sebelítostivé zápisky prominentního mladého komunisty a pozdní zpověď nesnesitelného hochštaplera.
Přesto Juráčkův Deník rozhodně patří na úzkou poličku výjimečných tuzemských autobiografických zpovědí, které se nepářou ani se svým okolím, ale hlavně samy se sebou, vedle Teorie spolehlivosti Ivana Diviše, deníků Jana Zábrany, případně vzpomínek Vlasty Chramostové.
Po nedávném výborném dokumentu Martina Šulíka Klíč k určování trpaslíků se v této sebevražedně intimní prozaické poloze a v ostrém nasvícení připomíná složitá a tím pádem mimořádná osobnost našeho filmu, na kterou by se nemělo zapomenout.
Nejen proto, že příští úterý, 20.května, uplyne 14 let ode dne, kdy ve věku pouhých 53 let Pavel Juráček podlehl rakovině, půlroku před pádem režimu, s nímž a v němž si užil své... |