Z pera Jiřího Dědečka
Když jsem ještě musel chodit do školy, byla tato smutná povinnost občas přerušena kolektivní návštěvou nějaké hudební produkce.
Říkalo se tomu výchovný koncert a shlédl jsem od mistra světa ve hře na foukací harmoniku přes Armádní soubor Víta Nejedlého až po Českou filharmonii prakticky vše, co tenkrát hýbalo socialistickým Československem.
 |  |  |  |  | | | Václav Postránecký musel kvůli mně dokonce přerušit představení - abych se zviditelnil v očích dam, střílel jsem po něm prakem. | |  |  | |  | Dnes však už výchovné koncerty neexistují. Je vědecky dokázáno, že vychovávat jedince od pěti let výše je naprosto marné. Nicméně já sám jsem se náhle dostal do věku, kdy jsem tu a tam požádán, abych zahrál pro školy...
Někdy je kravál v sále takový, že přes není slyšet ani varovné syčení pedagogů, natož pak můj zastřený chlapecký tenor. Tenkrát si samozřejmě kladu otázku, jestli jsem tady správně, jestli mi to za ty peníze stojí (většinou ano) a jestli by nebylo čestnější neplést se té zvěři do vývoje a nechat ji kráčet strmou cestou ku kriminálu.
("Nemůžeme nad těmi děcky lámat hůl," říkávají provinile ředitelé škol, a to jsou za to placeni mnohem hůř nežli já, snad aby mně i sobě dodali pocitu, že tu nejsme za pitomce, ale že máme poslání. Čiré pokrytectví...)
Občas se stane, abych nebyl nespravedlivý paušálně, že se představení mimořádně povede - s dojetím vzpomínám na slečny z Obchodní akademie ve Frýdku-Místku nebo na dámy z Rodinné školy v Moravské Třebové - ale pravidlem to zdaleka není, naopak.
Jedno pravidlo jako by se tady však přece rýsovalo: když absentují hoši, rozhodně se umělci daří lépe. Není nic horšího nežli násilně stmelený kolektiv mladých lidí (třída), v němž se všichni znají a pohlaví jsou odlišná...
Uvažoval jsem o tomto postřehu po představení, které jsem kdysi viděl v Semaforu, bylo to pro Klub mladých diváků, jiní tam nebyli. Jiřímu Suchému se těžko hrálo a navíc na jeho bonmoty - řečnické otázky dostávalo se mu odpovědí.
Například mistr povídá: "No, a jak se tak dívám na hodinky, vidím, že představení už se nám pomalu chýlí, a k čemu už se takový představení může chýlit, než..."
Tady se dospělé, vychované publikum obvykle pochechtává, ale tentokrát se ze sálu ozve nemužným hlasem: "Chýlí se k začátku, vole!" Slečinky se smějí, odvážnému borci rostou křídla, představení je definitivně uchýleno. Takhle totiž vypadá boj o samici.
Ano, boj o samici. Vím, co říkám, sám jsem se ho na výchovných školních akcích zúčastňoval právě na té druhé straně barikády. Václav Postránecký někdy počátkem sedmdesátých let musel kvůli mně dokonce přerušit představení v Divadle Komedie - abych se zviditelnil v očích dam, střílel jsem po něm prakem...
Zatímco v divadle ovšem je herec zaměstnancem a musí se podřizovat vůli vedení, já jsem dnes člověk v takzvaném svobodném povolání, o sobě si rozhoduji sám, a proto moje návštěvy škol jsou hanebné a neomluvitelné.
Už nikdy víc! Své boje o samice si, milí mladí přátelé, vybojujte někde na smeťáku a beze mne! A zatoužíte-li mě doopravdy spatřit na pódiu, přijďte za mnou do divadla a nebo - to by bylo ještě lepší - pošlete své rodiče.
Ti už se přeci jen o samice tolik nervou. |