Z pera Terezy Brdečkové
Říká se se, že ve vlasti není nikdo prorokem. Milan Kundera může posloužit jako důkaz. Od své emigrace, a ještě více od roku 1989, nenapsal nic, co by Češi bez výhrad přijali za své.
Neinformovaný čtenář kulturních rubrik by si snadno mohl myslet, že Kundera je mnohem horší spisovatel než třeba Petr Šabach, Michal Viewegh nebo Miloš Urban, že se mu nikdy nic tak úplně nepovedlo.
 |  |  |  |  | | | Ithaka je Odyseův osud. Ale Odyseus vůbec není osudem Itháčanů. | |  |  | |  | Bylo by přitom normální radovat se, že český spisovatel dosáhl světové slávy. Jenže české čtenáře i kritiky dráždí, že se Kunderovo vyprávění neobrací primárně k nim, ale k mezinárodnímu publiku. Vědomě i podvědomě čeští kritici Kunderovi vzkazují: Možná tě uznává celý svět, ale musel by ses snažit daleko víc, abychom tě měli rádi i my, tvoji vlastní lidé.
Kundera dnes žije na Islandu a píše francouzsky. Do staré vlasti nejezdí a nedává svolení k překladu svých nových knih do češtiny. Proč ale přeťal pouta s Čechy a češtinou tak jednoznačně? Proč zbavil krajany neznalé cizích jazyků možnosti sledovat svou tvorbu, která zůstala navzdory všemu tak hluboce česká?
Odpověď najdeme v jeho posledním románu Nevědomost. Je to příběh dvou exulantů, kteří se vracejí po dvaceti letech na návštěvu do Čech. Především tu ale jde o variantu na odyseovské téma. Mýtus o Odysseovi je pro Kunderu především mýtem o Velkém Návratu do vlasti.
Odyseus, jak vysvětluje Kundera, dvacet let hledal cestu domů a myslel na rodnou Ithaku. Ale Itháčané zatím žili své všední životy a vůbec nemysleli na Odysea. Jinak řečeno, Ithaka je Odyseův osud. Ale Odyseus vůbec není osudem Itháčanů. Když se vrátí, není to pro jeho krajany slavnostní okamžik a proto se ho ani neptají, co zažil.
Vraťme se ale k samotnému příběhu: Josef a Irena se setkají v letadle do Prahy. On žije v Dánsku, ona ve Francii. Oba ovdověli, oba se vracejí jen na krátkou návštěvu. Jejich životy už zapustily kořeny jinde. Smluví si schůzku v hotelu. Irena Josefa zná, protože se jí před dvaceti dvořil na jednom pražském večírku. Nikdy na něj nezapomněla.
Ale Josef se na ni nepamatuje, pouze to předstírá. Nevzpomíná si ani na její jméno, Irena se mu prostě líbí a je mu blízká. Je to typ setkání, které se v Kunderových prózách neustále opakuje: Zároveň dojemné i cynické, prchavé a osudové. Nejde o nic, a zároveň o všechno.
Do schůzky zbývá pár dní a Josef i Irena zažívají každý po svém ztroskotání Velkého návratu. Pasáže o hluboké intimitě, jaké může v navrátilci vzbudit rodná země, o spodních tónech, které mohou zaslechnout a sdílet právě jen ti, kdo vyrůstali na stejné půdě, ve stejné kultuře, ti, kteří sdílejí hrůzu českých dějin dvacátého století, tyto pasáže patří k nejlepším textům na téma exilu a k tomu nejkrásnějšímu, co Kundera kdy napsal.
Nevědomost je nesmírně smutná kniha. Není ale snadné přesně určit z čeho ten smutek pramení: z pocitu ztráty kořenů? Z poznání, že není možné uchopit poslední životní šanci, že to není možné prostě ptroto, že je pozdě, protože to hlavní už jsme prožili?
Námětem Nevědomosti je ztroskotáni ideje Velkého Návratu. Jde tu ale opravdu o prohru? Možná, že Ithaka nemusí být vždy jen rodná zem. Možná, to, že všichni jsme tak či onak vykořenění, a že proto každý z nás má svou Ithaku a zůstává jí věrný, někdy i proti své vůli.
Josef je duchovně věrný své zemřelé ženě, je věrný jejich společným rituálům, vzájemné každodenní intimitě, a nemůže se toho vzdát.
Takové poselství není veselé, ale je idealistické. Kundera byl vždycky především mistrem ledové ironie a často děsivého nihilismu.
V knize Nevědomost účtuje s českou částí svého života a tvorby - ale zároveň vrací Josefa, svého hrdinu, zpět do Skandinávie s vědomím věčného ideálu, s vědomím nezrušitelné věrnosti tomu nejlepšímu, co mu život dal.
V tom vyznění je tichý optimismus, že v životě přece jen nakonec jde právě o ideály. |