Petr Fischer
Reforma veřejných financí se zatím horko těžko dostala na papír a už vyvolává kritiku nezávislých ekonomů a protesty odborářů.
Je to příznačné. Z ekonomického hlediska nejde o žádný velký zázrak. Dojednaný kompromis přinese jen pozvolné snižování astronomických schodků, takže někde kolem roku 2008 se dostaneme do pásma minus tři procenta hrubého domácího produktu, což České republice umožní, aby podala žádost o vstup do eurozóny.
 |  |  |  |  | | | Nebude to tradiční boj vláda kontra opozice, nýbrž mnohem více bitva uvnitř vládní koalice a ze všeho nejvíc pak boj sociálních demokratů se sebou samými. | |  |  | |  | Zmiňovaná pozvolnost má ovšem své logické důvody. Vláda - jak už se v postkomunistickém Česku stalo zvykem - chce rozložit postup reformy jen a jen proto, aby to tolik nebolelo. Jedná tedy úplně stejně jako předchozí pravostředé koalice, které ze stejného důvodu odkládaly reformu penzí a privatizaci bank.
Ohledy na odboráři zaručený sociální smír ale - zdá se - nebudou tentokrát nic platné. Odboráři, vedení senátorem Milanem Štěchem, jsou a priori proti všemu, co by se mohlo dotknout lidí práce.
Jsou zásadně proti jakýmkoliv úsporám a místo toho nabízejí zvyšování daní a sociální pojištění, tedy rozšiřování státem ovládaného balíku peněz.
Štěchovi přitom vůbec nevadí, že tento snadný recept už dávno přestal fungovat i ve vzorových zemích zaručeného sociálního blahobytu, jimiž v Česku vždy byly Německo a Rakousko.
A to prostě proto, že nejsou schopny odpovídat proměnám, kterými prochází kapitalismus postindustriální doby, v níž kapitál definitivně přetrhl svoji pevnou smlouvu s časem a místem.
Na Štěchovu omluvu budiž přičiněno, že jeho rakouští a němečtí kolegové jednají stejně slepě a anachronicky. Ostatně jejich klienti je neplatí než za udržování ve sladkém bezčasí mýtu o věčném hospodářském ráji.
Stesky ekonomů, že vláda nenavrhla ostřejší řezy, například že nesnížila daň pro podniky na hranici dvaceti procent, je tváří v tvář společenské realitě nutné brát trochu s rezervou.
Jistě, teoreticky mohla vláda udělat mnohem více, ale popravdě a prakticky řečeno - mohla? S minimálně osmdesátiprocentní jistotou lze říci, že každý jiný kabinet by jednal s podobnou dávkou opatrnosti a vůbec by v něm nemusela mít převahu sociální demokracie.
Nemá cenu si nalhávat, že česká společnost je po čtyřiceti letech komunismu a bezmála čtrnácti letech postprůmyslového globálního kapitalismu zemí lidí, oplývajících touhou postarat se o sebe a o svou budoucnost bez asistence silného Otce-státu v zádech.
Míra samozřejmé odkázanosti na pomoc státu je v našich poměrech pořád natolik silná, že se žádná politická strana - a nedovolila si to svého času ani rétoricky ostře konzervativně laděná ODS - neodváží zajet reformním nožem takříkajíc do živého.
Výchova k odpovědnosti si zkrátka žádá čas, lámat věci přes koleno jde jen ve skutečně přelomových chvílích, a tu jsme propásli v prvních letech po roce 1989.
Reforma veřejných financí se zatím stále jen rodí. Teprve za měsíc za dva přijde první rozhodující chvíle, kdy o reformním balíků započne bitva na parlamentní půdě. Nebude to tradiční boj vláda kontra opozice, nýbrž mnohem více bitva uvnitř vládní koalice a ze všeho nejvíc pak boj sociálních demokratů se sebou samými.
Z politologického hlediska půjde o mimořádně zajímavý fenomén, který časem možná vejde do učebnic a učitelé politologové na něm budou demonstrovat, jak to nemá vypadat, když je u moci křehká většina jednoho hlasu.
Současná česká politologie ale trpí jedním nedostatkem: až příliš často zůstává na povrchu, nevšímajíc si spodních proudů, které hýbou světem.
Navzdory všem chybám, nedostatkům, polovičatostem, slabostem a zhůvěřilostem, jež obsahuje vládní program přeměny veřejných financí, je třeba připomenout to hlavní. Na české politické scéně se zase jednou řeší věci podstatné.
A je přitom pramálo důležité, kdo za to může. |