Daniel Kaiser
Prezident Václav Klaus povolal ve středu do Lán šéfy všech stran zastoupených ve sněmovně na debatu o Evropské unii.
Je to další úkaz Klausovy hyperaktivity, jeho předchůdce Václav Havel například takovou debatu k zahraniční politice zorganizoval jen jednou, v roce 1996, kdy se bolestně rodila česko-německá deklarace.
 |  |  |  |  | | | V Lánech se ani neprovětrávají státní tajemství, ani se tam neurčuje zahraniční politika státu. | |  |  | |  | Havel na Hradě skupinová jednání organizoval jen výjimečně a při výběru hostů měl zásady, které dnes už také vypadají výjimečně. Nikdy například k takové schůzce nepozval komunisty. Za Klause se v Lánech poprvé objevil předseda KSČM Miroslav Grebeníček.
Ukvapeným pozorovatelům, kteří už teď píší, že Klaus je komunistům pomalu nejbližší spojenec, poslouží včerejší složení jako další podpůrný argument. Jenže konsultovat s komunisty slibovali před volbami všichni relevantní kandidáti na prezidenta, Klaus je jen jeden smutný článek ve smutném řetězu.
A vzpomeňme si na třetí kolo prezidentské volby: když Klausovi komunisté pomohli na Hrad, objevovaly se spekulace o tom, co všechno jim slíbil a kolik míst dostanou v diplomacii a u Ústavního soudu.
Teď kuloární zprávy hlásí, že Klaus žádného komunistu k Ústavnímu soudu jmenovat nebude, mezi ústavními soudci by měli být politici jen tři, všichni členové současné vládní koalice.
Kdyby Klaus k Ústavnímu soudu jmenoval třeba jednu komunistickou poslankyni, byl by to nepochybně největší průlom v postupné legitimizaci KSČM. Když pozve Grebeníčka do Lán, je to útok na žaludek, ale tak nějak v rámci toho, co se už kolem komunistické strany děje několik roků a co začali významní činitelé současné vládní koalice.
V Lánech se ani neprovětrávají státní tajemství, ani se tam neurčuje zahraniční politika státu.
Má tedy včerejší schůzka v Lánech, sestava, která nemůže úkolovat vládu v její zahraniční politice, vlastně smysl? Politici žádnou velkou díru do světa neudělali. Shodli se na tom, že na budoucnost Evropské unie mají různé názory. Nějakou hodnotu snad ale takové setkání mít může.
Ministr zahraničí Cyril Svoboda před pár týdny trapně známkoval Klausovy znalosti evropské integrace a přitom se v důkazním řízení sám zapletl. Klaus jeho argumentačních lapsů využil a v sobotním rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung oplatil Svobodovi stejnou mincí.
Čím víc takových schůzek v Lánech, tím spíš si snad oba pánové zvyknou na to, že už nejsou lídři konkurenčních stran, ale ústavní činitelé, kteří v cizině zastupují tentýž stát. Z toho, co pak řekl premiér Špidla, se vláda širším schůzkám o zahraniční politice nevyhýbá.
Lánské setkání by také, alespoň teoreticky, mohlo odstartovat debatu o českém postoji k evropské ústavě. Ministr Svoboda dotčeně připomíná, že národní debata o evropské ústavě už se vede v Senátu, to je ale málo.
Dokument, který zásadním způsobem ovlivní společenství, v němž by, jak ministr Svoboda správně říká, měla Česká republika setrvat desítky, možná stovky let, je příliš důležitý na to, aby si koalice debatu o něm odbyla v neoblíbené a nesledované horní komoře.
Faktické ticho kolem ústavy nakonec vypadá spíš jako záměr. Vládní politici se nijak nehrnou do práce na zákoně, který by umožnil, aby se k evropské ústavě mohlo konat referendum.
Proto je třeba mít se na pozoru: když ministr Svoboda rezolutně prohlásí, že EU nikdy nesmí rozhodovat v kulturně etických záležitostech, například o potratech nebo eutanazii, vycvičeného voliče hned napadne, co že se to asi v evropské ústavě chystá nenápadně dalekosáhlého.
Až příliš to totiž připomíná loňské léto, kdy se lidovci při sepisování koaliční smlovy hlasitě vzepřeli nápadu zrovnoprávnit homosexuální vztahy a potichu souhlasili s rekordními rozpočtovými schodky. |