Adam Drda
Aktuální potíže vládní koalice s tzv. párováním poslanců jsou na první pohled nepochopitelné - vůbec však nejde o nějaký banální konflikt, spíš o příznak blízkého politického "výbuchu".
Nejdřív stručně připomeňme, co "párování" je: schází-li ve sněmovně z vážných důvodů při hlasování člen koalice, jeden člen opozice odejde ze sálu, aby se vyrovnal poměr sil.
 |  |  |  |  | | | Opoziční ODS tvrdí, že vládní politika je natolik katastrofální, že ji nelze tolerovat ani "párováním". | |  |  | |  | O "párování" nemluví žádný předpis - politici ten postup zavedli jako gentlemanský a dosti rozumný zvyk.
Jeho význam se projeví nejvíc tehdy, disponuje-li vláda křehkou většinou jednoho (dvou, tří...) hlasů - každý chybějící poslanec pak může znamenat katastrofu, pád projektů, na nichž kabinet dlouhodobě pracoval, do kterých investoval energii i finance.
Když opozice na "párování" přistupuje, dává tím najevo jistou velkorysost - ukazuje, že nechce zneužívat situaci, že nechce vládě podrážet nohy, když mají dva její poslanci angínu a třetí je ministr, který zrovna jedná třeba v Bruselu.
Nikdo nepředpokládá, že opozice udělá takové gesto ve chvíli, kdy vládní poslanec neomluven nedorazí a zmešká hlasování - skutečně vážné důvody není přece problém určit, je to věc ochoty a zdravého rozumu.
Totéž platí pro vládu - předpokládá se, že nebude zmíněný mechanismus zneužívat.
Proč se tedy má smysluplný zvyk rušit?
Výkonná rada ODS, která o víkendu vyzvala své poslance, aby už na "párování" nepřistupovali, tvrdí, že vládní politika je natolik katastrofální, že ji nelze tolerovat ani tímto způsobem.
Komunisté se sice na ničem neusnesli, ale jejich místopředsedkyně Zuzka Rujbrová vyjádřila názor, který se názoru ODS v mnoha ohledech blíží.
Premiér Vladimír Špidla zareagoval tím, že zakázal ministrům v době hlasování cesty do ciziny - a totéž doporučil poslancům.
Okamžitě vznikl problém a ukázalo se, že situace bude dlouhodobě neudržitelná: kupříkladu příští týden, ve stejné době, kdy se má vláda pokoušet protlačit sněmovnou zvýšení spotřební daně zasedá Evropský parlament, a devět poslanců by se mělo jednání zúčastnit v roli řádně zvolených pozorovatelů.
Co dostane přednost? Domácí záležitosti, nebo česká pověst a české zájmy v cizině? Přitom je jasné, že v nejbližších měsících budou poslanecké jízdy po Evropě přibývat.
Vláda si jistě za opoziční neochotu může do určité míry sama: každý pozorovatel politické scény si asi položí otázku, proč musí držet poslanecký mandát Jan Kavan, když většinu času tráví v New Yorku jako předseda Valného shromáždění OSN, přičemž jeho cesty stojí dost peněz.
Podobně se zeptá, zda je nevyhnutelně nutné, aby poslanecké funkce měli ministři, zda by nebylo praktičtější, aby je přenechali těm, kdo byli na kandidátkách vpořadí za nimi.
A je tu samozřejmě i nejednotnost vládní koalice, zejména ČSSD - k čemu je námaha s "párováním", když premiér často neumí zajistit ani jednotný postup těch, kdo ve sněmovně zrovna sedí.
Přesto je chování opozice dost divné: proč ODS jednoduše neřekne, že bude párování přísněji posuzovat, proč rovnou tvrdí, že je s ním konec?
Pokud chce vládu "vyřídit" v cizině, je to velmi krátkozraké, jelikož tím zároveň poškodí stát. Pokud ji chce tímto způsobem vyřídit doma, pak se zdá, že měl pravdu premiér Vladimír Špidla, když tvrdil, že ODS hodlá vyvolat předčasné volby.
Pro občanské demokraty teď všechno vypadá růžově: suveréně vedou v preferencích, na Hradě mají Václava Klause, předčasné volby by tedy měli s přehledem vyhrát. Jiná otázka však je, s kým by pak sestavovali vládu.
S Unií svobody, která se asi do sněmovny ani nedostane? S lidovci, s nimiž se skoro na ničem neshodnou? S ČSSD, kterou předtím srazili na kolena? Anebo snad s komunisty, které podle pana prezidenta nelze "lacině odmítat"?
Ať se člověk na ten problém dívá z jakékoli strany, vždycky dospěje k závěru, že současná politická "opozičně-vládní" válka nic dobrého neslibuje. |