Ondřej Štindl
Spor nebo přesněji náznak sporu o to, zda by v Česku v budoucnu měly být americké vojenské základny, zatím zjevně postrádá předmět hodný toho jména.
Indicií, které by naznačovaly, že možnost rozmístění amerických vojáků na českém území skutečně existuje, je přinejlepším pomálu.
 |  |  |  |  | | | Kupodivu neplatí, že je-li člověk zaskočen, je dobré popsat názor většiny. | |  |  | |  | Odhlédněme teď od skutečných vážných otázek, které by před rozhodnutím o té velmi hypotetické základně měly být zodpovězeny - například od toho, že by šlo o věc vztahů nejen česko-amerických, ale i česko-německých.
Všimněme si místo toho způsobu, jímž protichůdné výroky, které v souvislosti se zmíněnou možností zazněly, ilustrují děje, jež na české vnitropolitické scéně probíhají.
Prezident Václav Klaus v odpovědi deníku Süddeutsche Zeitung řekl, že Češi jsou vzhledem k historickým zkušenostem velmi citliví, pokud jde o cizí vojáky na svém území a že "nové rozmístění cizích jednotek by asi nebylo vítáno".
Je to velice příznačná volba slov, jakkoli se je prezidentův mluvčí Tomáš Klvaňa vysvětlit tím, že Václav Klaus byl otázkou zaskočen, a že v odpovědi předjímal reakci veřejnosti a neprezentoval svoje vlastní stanovisko.
K tomu se ovšem dá podotknout, že hlava státu by měla být připravena i na takové situace, a že Klausova reakce v dané chvíli, řekněme, zmíněnou připravenost dvakrát nepotvrzovala.
Jistě, prezidentova slova o vztahu veřejnosti k cizím armádám, jsou asi pravdivá. Pokud ovšem prezident popíše názor, který fakticky staví na roveň možnou americkou základnu a někdejší sovětskou okupaci, nestačí pouhá skutečnost, že jej neprezentuje jako svůj.
Měl by otevřeně říci, zda takový náhled sdílí, jinak se nemůže divit tomu, že si ho pozorovatelé vykládají tak, jak si jej vykládají.
Prezidentovo vyjádření ledacos vypovídá i o politických reflexech Václava Klause. Jako by se řídil poučkou, je-li člověk zaskočen, je dobré popsat názor většiny, tím by se nemělo nic zkazit. Kupodivu to však neplatí.
Václav Klaus již před svým zvolením prohlašoval, že chce být prezidentem všech. Zmíněné předsevzetí naplňuje tím, že jeho slova většinou souznějí s průzkumy veřejného mínění, je vždy prezidentem většiny, jakkoli se složení té většiny může ve vztahu k různým problémům obměňovat.
Z Václava Klause se tak stává jakýmsi prezidentem společného jmenovatele, pochopitelně nikoli toho nejvyššího. Z hlediska kampaně před příští volbou prezidenta, je to asi docela efektivní strategie.
Václav Klaus se ale kvůli ní může proměnit v jakousi politickou neosobu - souhrn sice výrazných, ale v podstatě nikterak důležitých charakteristik, rotujících kolem nicotného jádra.
V prezidenta, který nechce být někým, chce jen být. |