Z pera Lea Pavláta
O čtvrtmiliardovém poslaneckém domě v Nerudově ulici v Praze již bylo řečeno tolik, že k počínání nenasytných poslanců vlastně není co dodat.
Než však tuto aféru nahradí politická aférka jiná, rovněž neřešená, povšimněme si způsobu, jakým se také o celé záležitosti hovoří. "Úřednické ghetto," můžeme číst v tisku, "ghetto na Malé Straně".
 |  |  |  |  | | | Dělení na ty, kteří žili v ghettu a mimo ně, zahrnuje i rozlišení na vládnoucí a ovládané. | |  |  | |  | Spisovatel Ivan Klíma na tomto místě před časem upozornil na nesmyslnost spojení "poprava rukojmích".
Rukojmí - člověk, který se neprovinil, který nebyl souzen za žádný přečin, nemůže být popraven, protože se s ním po právu nezachází. Je jen sprostě zavražděn.
A tak ani naši zákonodárci, kteří si budou od léta užívat v Nerudově ulici další výhody svého poslancování, nebudou žít v žádném ghettu.
To slovo vstoupilo do historie roku 1516, kdy se část Benátek zvaná "geto nuovo", oddělená od ostatního města zdmi, branami a padacími mosty, stala místem nuceného pobytu místních Židů.
Nikde jinde přebývat nesměli, vztahovala se zde na ně nejrůznější omezení. Ghetto mohli opustit jen výjimečně, na krátkou dobu, se zvláštním povolením.
Všechna další ghetta včetně těch, která zřídili nacisté, se pak přímo stala symbolem pro nucenou segregaci, násilí a zvůli. Je to slovo páchnoucí diskriminací, ponížením, bídou, strachem a smrtí.
Jestliže dnes přesto tu a tam můžeme číst o ghettu v jiném smyslu, třeba pro poslance, vyjadřuje se tím podle mého něco velice pokleslého: vnějšímu znaku - vydělení menšiny - se přikládá větší význam než podstatě: tomu, proč k separaci došlo.
Řekne-li někdo, že "díky povodni vznikly miliardové škody", je stylistický nešika. Za škody není co děkovat. Hovořit však o ghettu v kladném slova smyslu není jen jazyková necitlivost, ale urážlivá ignorance mysli i citu: oslava povrchnosti a znásilňování pojmů, které mají svůj staletími vytvořený bolestný obsah.
Naši poslanci zajisté nebudou násilím sestěhováni do luxusně zařízených bytů v Nerudově ulici. V novém bydlišti jim ani nebude hrozit žádné bezpráví, křivda či utrpení. Naopak, jejich pobyt zde bude znakem jedinečné výsady, která je dopřána právě jen jim.
A tu mě napadá, zda přece jen něco z toho, co sugeruje slovo ghetto, na poslaneckém domě v pražské Nerudově ulici neulpívá.
Dělení na ty, kteří žili v ghettu a mimo ně, mimo jiné zahrnuje rozlišení na vládnoucí a ovládané. Na privilegované a ty "na druhé straně": opovržené, vysmívané, deklasované.
V tomto smyslu se mi zdá, že je dnes u nás možno přece jen uvažovat o jakémsi pomyslném ghettu - ghettu naruby.
Je to prostor, v němž platí jiná pravidla než pro 200 majitelů poslaneckých průkazů. A žije v něm většina, všichni občané této země. Ti, kteří nesedávají v parlamentu. |