Z pera Jiřího Hanáka
Haněl kdosi v předválečné pražské kavárně češtinu. Že je to sice milá řeč, měkká a mazlivá, avšak, marná sláva, nedostatečná, protože moderní technika jí dělá potíže. Například slovo "kardan" prý nezrýmuje, neboť potřebné slovo prostě nemá.
I zamyslel se přítomný Eduard Bass, znamenitý český novinář, vínka usrkl, z viržinka potáhl, a řekl: když verši celkem správný tvar dán a odvážena každá unce, zasvítí slunce i v tvé tůňce a zrýmuješ i slovo kardan!
 |  |  |  |  | | | Kdo říká 'je pravdou', je volem. | |  |  | |  | Takovými historkami pěstoval v nás, tehdy šestnáctiletých klazanech, profesor češtiny lásku k mateřské řeči.
Málo kdy nám potom něco tak strašlivého, jako rozbory větné a slovní, lezlo krkem. Kolega zase vzpomínal na jejich profesora, z něhož občas vypadlo něco, co bychom dnes nazvali reklamním sloganem: kdo neumí spořiti, holé chodí o řiti. Žáci, jaký je to verš? Rozebereme ho!
Z půlstoleté propasti lidského času ozvala se mi tato vzpomínka, když jsem na stanici autobusu musel vyslechnout bavící se skupinku týnejdžrů. Mluvili česky, avšak co říkali, musel jsem si překládat.
Mekáč, socka, hambáč, joint, love, to bylo snadné: McDonald, veřejný dopravní prostředek, hamburger, cigareta s marihuanou a peníze.
Zaváhal jsem nad sekáčem. Frajer chlap, obchod s obnošenými svršky, nebo podnik rychlého občerstvení? Volové skoro nelítali, zato mně neznámé slovní zpotvořeniny.
Pak přešli do hantýrky ze světa mobilních telefonů a tam už jsem je neměl šanci sledovat vůbec.
Moje prvotní nechuť až zášť k těmto zvláštním uživatelům českého jazyka vystřídala lítost a soucit s nimi. Proč by měli mluvit jinak?
O výuce češtiny na školách si nedělám iluze. A co je obklopuje mimo školu? V papírových novinách je to samý Staromák, Tylák a foťák, čti Staroměstské náměstí, Tylovo náměstí a fotoaparát.
V mediích elektronických se běžně hovoří o dvouch lidech, zaznamenal jsem už i obrat "se dvouchma lidma", mužstva nastupují nikoliv bez tří, ale bez třech standardních hráčů, na vině bývá člověk a nikoliv kohout či pulárd.
Číslovky se až na čestné výjimky neskloňují, zřejmě to moderátorům ve škole zatajili. A Sněmovna, ovšem, jak bychom mohli zapomenout na Sněmovnu?
Pusťte si v noci přímý přenos ze Sněmovny, sledujte ho pozorně a zjistíte, že je jen málo urážek, kterých by se poslanci vůči rodnému jazyku nedopustili.
Měl-li pravdu náš profesor, že kdo říká 'je pravdou', je volem, je otázka, koho jsme to do Sněmovny ve volbách vyslali.
Největší nebezpečí pro český jazyk však vidím v mobilních telefonech. Mobil považuji za typickou ukázku filozofie přesycené společnosti nadbytku: když se něco vynalezne, potřeba se už objeví sama.
Vlastnění mobilního telefonu je ve většině případů, nikoli samozřejmě ve všech, spíše statutární symbol, než potřeba. Má-li mobil dítě sousedovo, jak by vypadalo naše, kdyby ho nemělo?
Majitelé těchto zdrojů elektronického smogu mi připomínají šneky se spojovacím kabelem v zadku. Žijí od zazvonění k zazvonění. Už se nepíší dopisy, osobitý prvek ve styku mezi lidmi nahrazuje esemeskování.
V něm čeština dostává obzvláště na zadek. Protože jaképak finesy, jakápak práce se slovem, jaképak formulování myšlenek a hledání přesného, avšak elegantního vyjádření?
Představuji si, že i případná kondolence prostřednictvím mobilního telefonu smrskne se na stručné: sorry, kámo!
Přesto se snažím potlačit skeptické dědkovství. Vždyť osobní počítače také nejsou jen nástrojem k provozování stupidních her, ačkoli to tak z počátku mohlo vypadat.
A kde je psáno, že se ve školách aspoň občas neobjevují noví profesoři s novými historkami o českém jazyku? Doufám pevně, že mobilní čeština se svými mekáči a hambáči vyhráno ještě nemá. |