Z pera Petrušky Šustrové
Být novinářem a pamětníkem v jedné osobě je většinou výhodné: člověk spoustu údajů nemusí hledat, protože si je pamatuje. Někdy však dovede být pro novináře fakt, že je zároveň pamětníkem, i nevýhodný - jako teď pro mne.
V neděli 27. dubna uplynulo čtvrt století ode dne, kdy v roce 1978 založilo v Praze sedmnáct československých občanů Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, zvaný VONS. Pamatuji to, i když jsem k těm sedmnácti nepatřila a do VONS jsem vstoupila později.
 |  |  |  |  | | | Nejednou jsme se přesvědčili, že státní orgány se v obavách před mezinárodním veřejným míněním drží zpátky. | |  |  | |  | Jako novinářka mám trochu zábranu psát o něčem, na čem jsem se podílela. Jenže stojím před dilematem: nenapíšu-li já, nejspíš si nikdo ani nevzpomene. Tak tedy píšu.
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných skoro dvanáct let sledoval případy nespravedlivě stíhaných, zveřejňoval je a snažil se postiženým pomáhat. A jeho práce měla účinek.
Netrvalo dlouho, a pravidelně vydávaná sdělení, ve kterých VONS informoval o jednotlivých kauzách, začala být přijímána jako natolik seriózní informace, že některá západní média při jejich zveřejnění upouštěla od jinak striktně dodržované zásady, podle které je nezbytné každou informaci ověřit ještě u jiného zdroje.
Ve sděleních stálo, kdo byl kdy trestně stíhán a proč, kdo ho odsoudil, v jakém zdravotním stavu je stíhaný nebo vězeň, kde je vězněn a podobně.
Pro komunistické papaláše bylo dost těžké vysvětlovat západním státníkům, že nepotlačují práva občanů, když měl státník v ruce podrobně popsané případy politicky motivované justiční nebo policejní zvůle.
Za dobu svého působení vydal VONS víc než jedenáct set sdělení. Každou kauzu, o které jsme se dozvěděli, jsme se snažili sledovat od začátku až do konce.
A samozřejmě se nám nedařilo a nemohlo dařit dozvědět se o všech pronásledovaných, vždyť jsme neměli k dispozici žádný aparát.
Byli jsme jen obyčejní občané, nebo spíš občané z hlediska státních orgánů druhořadí, a mnohé rodiny uvězněných měly strach se na nás obrátit, aby na své blízké nepřivolaly ještě další pohromy.
Podle naší zkušenosti tomu bylo naopak, nejednou jsme se přesvědčili, že státní orgány se v obavách před mezinárodním veřejným míněním přece jen drží trochu zpátky.
Krom toho pro vězně i jejich rodiny měla velký význam solidarita, o které se dozvídali. Nebyli zapomenuti, věděli, že na ně někdo myslí, cítí s nimi cítí a snaží se jim pomoci.
Práce VONS se podobala činnosti Amnesty International, až na to, že aktivisté Amnesty se vždy zásadně věnují vězňům svědomí a případům zvůle mimo hranice vlastní země.
To my jsme dělat nemohli, neměli jsme cestovní pasy a naše vlastní finanční možnosti byly chabé, nikdo z nás neměl a ani nemohl mít výnosné povolání.
Na druhé straně jsme ovšem byli ve výhodě - znali jsme jazyk i poměry vlastní země, a pokud se nám podařilo zúčastnit se projednávání případů u soudu, mohli jsme velmi snadno posoudit, co je na obviněních pravdy a do jaké míry jsou vykonstruovaná.
A na závěr si dovolím soukromý povzdech. Když jsem loni na začátku roku sledovala večer, který k pětadvacátému výročí Charty 77 připravila Česká televize, moc nadšená jsem nebyla. A celý rok jsem různé pracovníky ČT bombardovala nabídkami, že bych připravila pořad k výročí VONS.
Jenže Česká televize bohužel dodnes nebyla schopna udělat nic. Jediné, čeho jsem dosáhla, je dopis, podle kterého ČT má o pořad zájem. Zřejmě ale hodlá počkat, až vymřou pamětníci, aby mohla být informace o VONSu dostatečně vyvážená a objektivní.
Pamětníci přece mohou být nebezpeční, hlavně kvůli svému sklonu mít na věci, které zažili, nějaký vlastní názor. |