Z pera Ivana Klímy
Naše justice k sobě v těchto dnech hned několikrát připoutala pozornost.
Jednou ústeckému soudci Berkovi stačily jen tři hodiny na to, aby uvalil exekuci, v níž šlo o sta milionů, a ani nepovažoval za potřebné ověřit si aspoň nejdůležitější dokument. Když se chce, jde to tedy až neuvěřitelně rychle.
 |  |  |  |  | | | Když se nechce, jde to velmi pomalu. | |  |  | |  | Pražskému odvolacímu senátu zase nestačily tři roky na to, aby prostudoval spisy v procesu se zakladatelem První pražské družstevní záložny Martinem Říhou, který byl soudem první instance odsouzen k deseti letům. (Spisy prý měly devadesát tisíc stránek. Kdo nevěří, ať si je přeměří.)
Když se nechce, jde to tedy velmi pomalu. Do třetice soudkyně obvodního soudu odsoudila za zprostředkování půlmilionového úplatku jen ke dvěma letům s podmínečným odkladem policejního kapitána z odboru pro potírání hospodářské kriminality.
Jako by tím chtěla říct, proč zrovna jeden by měl být odsouzen, když uplácí kdekdo? A zároveň jako by vzkazovala: klidně uplácejte, pravděpodobnost, že budete odhaleni, je nepatrná, a pokud byste měli tu smůlu a ocitli se u soudu, můžete se nadít shovívavosti.
Doufám, že tahle zpráva nemířila i do vlastních řad. Zmíněný Martin Říha, se podle mluvčího vrchního soudu zavázal hlásit kde, až ho propustí, bude k zastižení. Samozřejmě se hned po propuštění beze stopy ztratil.
Podvedení střadatelé družstevní záložny se cítí podvedeni po druhé. Zřejmě si neuvědomují, že i kdyby pan Říha byl pravomocně odsouzen, oni by své peníze stejně neviděli, protože naše zákony dbají na to, aby ani práva pravomocně odsouzeného zločince nebyla dotčena.
A protože pokud někdo svede ukrást stovky milionů, obvykle nepatří mezi bláhovce, kteří si schovávají peníze doma ve skříni mezi ručníky, peníze prostě zmizí. Když se soud zeptá, kam se poděly, bud' to zloděj zapomněl, anebo to prostě nepoví.
A kdo ho přinutí, když už stejně má bručet? Žebříky, palečnice či španělské boty jsme zavrhli. A ukradené peníze se budou hodit. Třeba manželka, teta, přítel anebo někdo, kdo náhodou zrovna v té době nepřiměřeně zbohatl, zařídí předčasně propuštění z kriminálu.
Naši soudci jmenováni na doživotí jsou téměř neodvolatelní. Je to jistě rozumná zásada, má posílit jejich nezávislé rozhodovánÍ. A nezávislé soudy mají zase posílit důvěru lidí ve spravedlnost.
Občas, jak zřejmo, počiny soudců takovou důvěru neposilují, stejně jako výklad nebo dokonce znění některých zákonů.
Ti, kdo mají spravedlnost na starosti, tedy zákonodárci i soudci sami by si měli uvědomit, jak nebezpečný pro zdraví společnosti takový stav je. |