Adam Drda
Když si u stánku koupíte noviny a z tučného titulku se dozvíte, že se Česká republika bude spolu s Británií, Spojenými státy, Španělskem, Polskem a Austrálií "podílet na sestavování prozatímní irácké vlády", možná vás to lehce zarazí.
A možná to taky poněkud "rozechvěje struny vaší národní hrdosti". Když se pak přestanete chvět a začtete se do příslušného článku, zjistíte, že (cituji z MF DNES): "Česko se dostalo mezi šest vítězů války v Iráku".
 |  |  |  |  | | | Je to přesné: Česko nepatří k vítězům, ale 'dostalo' se mezi ně. | |  |  | |  | V tu ránu se vám vrátí chladná racionalita: Ano, to vyjádření je přesné: Česko nepatří k vítězům, ale "dostalo" se mezi ně.
Po zahájení útoku na Saddámův režim dělala vláda co mohla, aby ujistila veřejnost, že země proti diktatuře nebojuje. V Kuvajtu byla sice jednotka vojáků-chemiků, o níž Spojené státy stály, ale doma se pořád ujišťovalo, že jsou tam proto, aby plnili výhradně humanitární úkoly, takže to chvílemi vypadalo, že to vlastně ani vojáci nejsou.
Jakmile ministr zahraničí Cyril Svoboda řekl, že Česká republika politicky stojí na straně zemí, které chtějí zbavit Irák Husajnovy diktatury, strhla se mela.
Premiér Vladimír Špidla prohlašoval, že český postoj je uprostřed mezi Evropou (tedy Francií a Německem) na jedné straně a Spojenými státy na druhé.
Prezident republiky Václav Klaus se postavil proti útoku a dokonce se pustil do křížku s americkým velvyslancem.
Vládní ČSSD přijímala protiválečné rezoluce, komunisté soustavně protestovali a polní nemocnice málem neodletěla do Basry, protože podle některých politiků napříč partajním spektrem by se pak možná mohlo někomu zlovolnému zdát, že se obyvatelstvo české kotliny dostalo na stranu válečníků. Konzistentní postoj zastávala celou dobu jedině ODS.
Navzdory tomu všemu bylo Česko Spojenými státy přizváno k obnově - a to je jednak velká ekonomická příležitost a jednak dobré znamení, že Američané tolerantně přehlédli kotrmelce, které politici v Praze předváděli.
Bojující koalice podle všeho pozitivně položila důraz na jiné věci: na přítomnost českého vojenského kontingentu v oblasti v klíčové době, na to, že jí vyslovili podporu aspoň čeští ministři zahraničí a obrany, a možná i na Václava Havla, který podpořil americký postup na samém konci svého prezidentství.
Pro většinu tuzemských politiků to ovšem zároveň znamená, že není na místě nadýmat se pýchou nad náhlým světovým významem Prahy, ale spíš zachovávat přiměřenou pokoru - například při dnešní debatě, která by se o české účasti ve válce měla vést v poslanecké sněmovně.
Pokud se podaří sestavit dobrý tým, Česko může Iráku hodně prospět. Nejde zdaleka jen o to, zda si samo ekonomicky pomůže, a rozhodující dokonce není ani pomoc, kterou poskytují lékaři a vojáci Iráčanům.
Češi mají politickou zkušenost jak s přerodem totality v demokracii, tak s hospodářskou transformací. Obojí se dařilo a daří pomalu, obojí provází spousta chyb, ale ty chyby jsou "poznané" a Irák se jich tudíž může vyvarovat. Jistě, Saddámova diktatura nebyla totéž co český komunismus.
Ale přesto je příznačné, že se americký civilní správce v Iráku Jay Garner při včerejším rozhovoru s českou velvyslankyní v Kuvajtu Janou Hybáškovou nejvíc zajímal o transformaci policie a o lustrační zákon... |