Ondřej Štindl
Odlišnost názorů prezidenta a představitelů vlády není kontextu české politiky posledních let událost nijak výjimečná.
Pozoruhodná je ostrá reakce na ten rozpor a to z obou stran, jak Svobodova slova o tom, že prezident evropským otázkám nerozumí, tak i Klausovo promptní povolání ministra zahraničí na Hrad za účelem vysvětlení těch výroků.
 |  |  |  |  | | | Vládě přitom jde o zachování velikosti vlastního písečku, prezident si chce vytvořit co největší píseček vlastní. | |  |  | |  | Svoboda po schůzce prohlásil, že rozpor mezi ním a prezidentem trvá, těžko ovšem mohl říci něco jiného. O meritum věci - tedy o to, kam by měla směřovat Evropská unie - totiž ve sporu šlo až na druhém místě.
V tuto chvíli jde především o vytýčení jakési demarkační čáry mezi prezidentem a vládou Vladimíra Špidly, linie, která by, až se ustálí, neměla být ani jednou ze stran překračována. A obě strany se pochopitelně snaží, aby ta čára byla vedena pro ně co nejvýhodněji.
Dělí se přitom politické kompetence - ne v ústavním slova smyslu, spíše jde o jakési sféry vlivu. O to kdo může do čeho mluvit, a do jaké míry budou ta slova pro druhou stranu závazná.
Vládě přitom jde o zachování velikosti vlastního písečku, prezident si chce vytvořit co největší píseček vlastní.
Podíváme-li se na včerejší schůzku z tohoto hlediska, je jasné, že Svoboda po ní nemohl říkat něco jiného, než řekl. Klausovo pozvání totiž vykazovalo alespoň formální znaky klasického povolání neposlušného podřízeného na pověstný kobereček.
Pokud by po schůzce spolu s prezidentem vytvářel dojem míru, lásky a harmonie, vypadalo by to jako poslušné sražení pat před vyšší autoritou, což by ministra a také premiéra před dalšími bitvami dostalo do nevýhodné pozice.
A ty další bitvy jistě přijdou, Václav Klaus v sobě nezapře to exekutivní založení, o kterém i sám v minulosti hovořil, a dává najevo odhodlání nejen se k věcem vyjadřovat, ale také je ovlivňovat.
Například v rozhovoru pro sobotní Právo už dal najevo, že v případě dalších změn ve vládě, nebude nové ministry jmenovat automaticky, a že očekává, že s ním bude premiér svůj výběr konzultovat.
Ve vztahu k vládě přitom prezident má několik výhod - má solidní a pevnou politickou podporu - Občanská demokratická strana vůči němu jako celek vystupuje loajálně.
Buduje si oporu ve veřejném mínění - v těch otázkách, kdy formuloval stanovisko odlišné od toho vládního, prezentoval názory nebo pocity v Česku většinové - ať už jde o ostražitost vůči možné ztrátě suverenity v unii nebo o postoj ke konfliktu v Iráku.
Pokud komunistické Haló noviny zprávu o jeho návštěvě Německa beze vší ironie uvedly titulkem "Hrdý Čech Klaus přiletěl do Berlína", je v tom možné vidět důkaz toho, že Klausovi se podařilo propojit se s daleko širším proudem českého myšlení a cítění než je to liberálně konzervativní - otázku kam ty proudy směřují, ponechme v tuto chvíli stranou.
V minulých letech Václav Klaus vytýkal prezidentovi Havlovi, že se snaží získat neformálním zákulisním způsobem politický vliv, který prezidentovi nepřísluší.
Teď o vliv bojuje, činí tak možná otevřeněji, jeho ambice co do velikosti toho vlivu ovšem jistě nejsou menší než Havlovy. Špidlova vláda se teď snaží se vůči Klausovi nějak vymezit, snad ho i trochu zkrotit.
Těžko říct, zda na to chabá koalice může mít dost sil. |