Z pera Jaroslava Veise
Zavolal mi jeden kamarád. Potřeboval si probrat nějakou banalitu, kterou tak jako tak dobře znal. Jenže během čtvrthodiny jsme skončili u zásadního sporu: směli Američané se spojenci zaútočit na Irák bez posvěcení OSN?
Je to konec principu národní suverenity, tvrdil můj známý. Konec systému mezinárodních vztahů, jak se tvořil od vestfálského míru a s výpadky v podobě dvou světových válek fungoval od vídeňského kongresu.
 |  |  |  |  | | | Skončili jsme každý se svou pravdou - nebo nepravdou? | |  |  | |  | Nakonec přidal poslední trumf: vlastně je to totéž, jako když nás obsadili v osmašedesátém Rusáci. Brežněvovu doktrínu nahradil nátlak supervelmoci, nová Bushova doktrína, křičel skrz mobil a brzdilo ho jen, že každá další věta ho stála nejmíň korunu dvacet.
A pozor, to nejde o žádného jakešovského pohrobka, ale o člověka, který si v oněch normalizačních dobách ani neškrtl.
Ani náhodou nesouhlasil s mým křikem - pravda, na účet jeho mobilu - že doktrína absolutní státní suverenity zvětrává už od časů, kdy byly vynalezeny zbraně hromadného ničení.
Nechtěl slyšet, že od časů helsinských dohod jsou lidská práva podstatnější než suverenita diktátorských vlád a že po 11. září 2001 je i preventivní zásah proti teroristickým ohniskům oprávněný.
A když jsem ho začal přesvědčovat, že OSN se - pokud šlo o Saddáma - chovalo, jako kdyby mělo tajný úkol nahradit přísloví, že víc hlav znamená víc rozumu novým rčením, že víc hlav znamená jen víc příležitostí odložit jakékoli rozumné rozhodnutí, řekl, že na tohle mu nestačí kredit.
Skončili jsme každý se svou pravdou - nebo nepravdou?
Den nato jsem sledoval veřejné slyšení v senátu na téma lidských práv a klonování člověka. Vlastně šlo zase o dvě pravdy: dovolit klonování, protože může lidem pomáhat nebo ho zakázat, protože i když terapeutické, nikoli reprodukční, je vždy zásahem do práv už stvořeného, byť ještě nikoli dotvořeného člověka?
Už nevím kdo z diskutujících připomněl, že tohle rozhodování je vždycky obtížné, a úplně jiné může být ve chvíli, kdy s jen pomocí lidského klonu mohu zachránit život někoho, kdo je mi blízký.
I ten, kdo je v akademické debatě proti, si nemůže v tu chvíli být jistý, že nezmění názor. Je to ale rozhodování pod nátlakem, padlo v debatě.
Jenže - není nakonec to rozhodování pod nátlakem když ne jediné možné, tak alespoň nejlepší z možných? Zejména ve světě, o němž dobře víme, že sice není nejlepší z představitelných, ale alespoň nejméně špatný z těch, které známe? Ať už jde o diktátora nebo o klony?
Ostatně, bez nátlaku arbitráže by se donekonečna odkládal problém mizerně fungující rady pro vysílání. Bez nátlaku ústavní stížnosti by každá vláda v klidu znovu jen mudrovala nad na novým zákonem o nájemném.
A bez nátlaku výzvy z Basry by debata o tom, zda naše polní nemocnice má mandát takový nebo makový trvala dodnes a lékaři by místo pomáhání potřebným mohli jen leštit skalpely na základně ve Zbirohu.
Vlastně - ještě že tu ten nátlak máme: jinak bychom se s klidem dokázali donekonečna rozhodovat, avšak nakonec nerozhodnout. |