Z pera Ljuby Václavové
Když jsem se dnes ráno probudila, televizní obrazovka, kterou jsem si večer obrátila tak, abych se na ni mohla dívat z postele a sledovat noční zpravodajství o válce v Iráku, odrážela sluncem prozářené okno a kus mého pokoje.
Připadalo mi, že tu ani nejsem, že pokoj zůstal sám, opuštěný - jakoby čekal, až se do něj někdo vrátí. V tu chvíli se mi vybavila dávná vzpomínka.
 |  |  |  |  | | | Do školy přicházeli noví spolužáci, učili nás častušky a z plného srdce recitovali hesla 'Americká armáda, krysy, psi a hovada'. | |  |  | |  | Bylo mi šest let, bylo dva roky po válce. Léto jsme prožívali v Aši. Strýc, textilní odborník, se tam stal - po odsunu německých obyvatel - ředitelem továrny. K bydlení měl celé první patro v třípatrové vile.
Pokoje ve vyšších patrech byly zamčené. V kuchyni ale visela řada klíčů. Odhalit tajemství třinácté komnaty bylo pro mne a mou o rok starší sestřenici přímo příkazem z pohádek, které nám babička každý večer četla.
Když jsme jednou zůstaly doma samy, vzaly jsme si ty klíče… Prožily jsme chvíli napětí, než jsme našly ten správný , který nám otevřel první dveře.
A pak jsme začaly procházet místnostmi bez lidí…na stole na vyšívaném ubrusu ležela otevřená kniha, na ní brýle, židle byla odsunutá od stolu, jako kdyby někdo odtud právě odešel a měl se zase hned vrátit.
Ale těžké záclony na oknech, do nichž pařilo slunce horkého, bezdešťového léta 1947, udržovaly v pokojích strašně těžký vzduch. Na stěně byla řada obrazů a mezi nimi visely portréty světlovlasé paní a tlustého pána v uniformě - přes roh jeho obrazu byla natažená černá páska.
Za dalšími dveřmi byly dětské pokoje. A tady bylo všechno, po čem jsme tehdy mohly toužit: pokojíčky pro panenky, mrkací pany, elektrický vláček, stavebnice, kožené míče…
Všechno bylo tak pohádkově opuštěné, že jsme si my, majitelky jedné hadrové panenky, hadrového míče a dřevěných hraček na kolečkách, na to ani nedovolily sáhnout.
Všude byly zarámované fotografie malých i větších dětí. V pokoji s obrovským arkýřovým oknem visely dvě fotografie mladých mužů a na nich byly také černé pásky.
Padla na nás nevyslovitelná úzkost a utekly jsme. Pak jsem strašně začala po těch hračkách toužit. Pořád jsem je viděla před očima a přitom jsem se bála čím dál tím víc toho spatřeného prostoru věcí bez lidí.
Ani spát jsem z toho nemohla, budila jsem se v noci a tak jsem jednou uslyšela pláč a babiččin hlas. Vstala jsem z postele a šla za tím pláčem.
Babička s nějakou paní scházela po schodech od těch zamčených pokojů. Ta paní měla na zádech velký batoh. Mluvila takovou češtinou, jakou tehdy mluvili v rádiu, když si dělali legraci z Němců.
Babička mi pak vysvětlila, že to byla chůva a že v tomhle domě vychovala šest dětí. Moc se jí v Německu stýská a taky si přišla pro nějaké své věci.
Léto skončilo, začala škola. Odjeli jsme zpátky do Prahy. Nikdy jsem se tam už nevrátila. To další léto bylo už léto po vítězném únoru, strýce-odborníka vystřídal nový ředitel - komunista.
Do školy přicházeli noví spolužáci, učili nás častušky a z plného srdce recitovali hesla 'Americká armáda, krysy, psi a hovada'.
Zabydleli se v bytech a vilách rodin, které utekly za hranice, nebo byly násilně vystěhovány do pohraničí, do bývalých Sudet.
Někteří z těch spolužáků pak v dospělosti, když přišla napodruhé do Prahy Rudá armáda, utekli a zanechávali tu po sobě prázdné byty i domy, které získávali lidé normalizační éry.
Nezůstaly prázdné dlouho. |