Z pera Tomáše Halíka
Naše dny běží v rytmu svých vlastních úkolů, jen někdy - třeba když k nám dolehne hlas médií - prosvitne tím, v čem jsme právě ponořeni, nějaké jiné "dějové pásmo" - události ve světě, nyní hlavně to, co se děje v Iráku.
Vyposlechneme, někdy ustrneme, ale pak se mnohdy ozve vnitřní obranný mechanismus: vždyť je to daleko a nás se to koneckonců netýká.
 |  |  |  |  | | | Zlo nenajde nikdy kámen tak velký, že by jednoho rána nemohl být odvalen. | |  |  | |  | K nám, kteří nechceme být hluší k hlasu naší duchovní kultury a tradice, promlouvá v těchto dnech, ve Svatém týdnu, ještě jiné dějové pásmo: velikonoční příběh - umučení, smrt a vzkříšení Ježíše, nazvaného Kristus. Ano, i k tomuto horizontu našeho života můžeme říci: je to daleko, vždyť to bylo dávno a nás se to netýká.
Ale když se do toho příběhu znovu zaposloucháme - vždyť je dnes Velký Pátek - můžeme si uvědomit, že se nás týká. Že je to příběh o nás, o našem světě a našem životě.
Kdysi jsem si myslel, že víra, o níž se biblické příběhy ucházejí, znamená přijmout přesvědčení, že to, co je tam napsáno, přesně odpovídá objektivní historické pravdě, že to přesně tak bylo.
Dnes vím, jak je to složité s historií a se vztahem objektivity a pravdy. Biblické příběhy jsou vyznáním zaangažovaných svědků, kdyby psal o téže události Pilát či Kaifáš anebo náhodný nezaujatý pozorovatel, měli bychom asi dost odlišnou zprávu.
Ostatně Nový zákon nám ponechal čtyři různá evangelia také proto, aby naznačil, že nejde o detaily a že hloubka události samé vynikne právě v doplnění různých úhlů pohledu.
Drama pašijí je zapsáno v evangeliích ne jako chladná zpráva, nýbrž jako čtverá horoucí výzva: ta událost za hradbami Jeruzaléma se tě, člověče, týká! Je tu navždy nastaveno zrcadlo, zjevující tajemství lidských srdcí a jednání.
Dva zradí přítele: jeden si ve svém selhání zoufá a připraví se o život, druhý najde sílu k pokání, změní se a stane se hlavou vyznavačů.
Ten, který se zaklíná svou mocí (mám moc tě ukřižovat a moc tě dát propustit) a ve jménu moci pohrdá pravdou (co je to, pravda?), ze zbabělosti před davem a před svou vrchností (propustíš-li ho, nejsi přítel císařův) se dopouští justiční vraždy.
Ti, kdo měli střežit Boží Zákon, z oportunismu odsoudí Božího Syna. Jediný spravedlivý se stává obětním beránkem.
Avšak vlastní sdělení velikonočního poselství leží v něčem jiném: zlo triumfuje jen zdánlivě a dočasně. Cesta, kterou nastoupil Muž z Nazareta a všichni, kdo se rozhodli ho věrně následovat, vede sice mnohdy na kříž, ale to je jen zdánlivě konec.
Zlo nenajde nikdy kámen tak velký, že by jednoho rána nemohl být odvalen. |