Daniel Kaiser
Skutečnost, že se podepisovala smlouva, která výrazně změní tvář Unie, včera ve zprávách západních stanic zanikla pod tíhou poirácké kocoviny v hlavách evropských státníků.
Pro politiky z kandidátských zemí si ale těžko přát lepší úvod do kursu Evropa bez pověr a iluzí.
 |  |  |  |  | | | Premiér je zřejmě upřímně přesvědčen, že dělá historii. | |  |  | |  | Jedním z hlavních projektů eurofederalistů, mezi něž se počítá i česká vláda, vždycky byla společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropy.
Ale hluboká trhlina, kterou na kontinentu způsobila irácká válka, až absurdní pozornost, s níž včera novináři sledovali, jak se na sebe tváří Chirac s Blairem a jak dlouho spolu mluví, to všechno jsou důkazy, že když se láme chleba, Evropská unie žádnou jednotnou zahraniční politiku nemá a že by to snad bylo proti přírodě.
Premiér Špidla i ministr zahraničí Svoboda se na to, co neexistuje, odvolávali ještě loni na podzim. Proč ale premiér malého státu Špidla na tento projekt přísahá ještě teď, po Iráku, kdy je jasné, že evropské země se nedají nacpat do jednoho diplomatického pytle bez použití donucovacích prostředků?
Nevadí mu, že by se evropská armáda a evropské ministerstvo zahraničí daly uskutečnit jedině za cenu faktického vyšoupnutí Británie, kterou si například ministr obrany Tvrdík v poslední době zvykl nazývat "naším strategickým partnerem"?
Prezident zase, podobně jako kdysi Karel Marx, trefně popisuje realitu, ale špatně předpovídá: nechce francouzsko-německé předpisy chování, přitom se ale tváří, jakoby se atlantické křídlo v Evropě mohlo obejít bez mocné Ameriky v zádech.
V posledních týdnech vystupoval spíš jako nezávislý intelektuál. Klaus je ale hlava státu, a ta může jen těžko kritizovat spojence, když jsou ve válce.
Anebo může - pak se ale nesmí divit, když se na žádost o audienci u amerického prezidenta dozví, že Bush v té době bude buď na dovolené nebo nebude mít čas.
Přesně to se stalo Klausovi. Diplomatické drby neznají hranic, proto se dá předpokládat, že u evropských spojenců Ameriky - a s kým jiným by se v Unii chtěl domlouvat - český prezident během války asi moc nezabodoval.
Přesto se Klaus i Špidla tvářili včera při podepisování smlouvy náležitě slavnostně. Premiér je zřejmě upřímně přesvědčen, že dělá historii. Jeho vláda ostatně vznikla s odůvodněním, že je to jediná možná kombinace, která garantuje směřování republiky do Evropské unie.
Byla to samozřejmě spíš báchorka než pravda, nemohla by se ale dlouho udržet, kdyby ji opoziční lídr Klaus sám nepřiživoval nerealistickými požadavky na garance Benešových dekretů.
Včerejší záběry proto měly pro Klause možná větší cenu než pro Špidlu: od nynějška se prezidentovi, který kdysi podal přihlášku a teď podepsal smlouvu o rozšíření, těžko bude moci předhazovat euroskepticismus.
Včerejšek mu možná pomůže posunout svůj obraz tam, kde ho vždycky chtěl mít: eurorealista, který zná výhody i rizika Evropy.
Po zkušenostech s Evropskou unií za irácké války se eurorealismus jeví jako dobrá parketa. Jen ještě naučit se na ní pohybovat. |