Z pera Lea Pavláta
Ve čtvrtek 27. března se v televizním studiu BBC sešla sedmatřicetiletá Kurdka Freshta Raper, žijící od roku 1991 v Británii, s novinářkou Yasminou Alibhai-Brown. Kurdka pocházela z Iráku, kde byla po iráckém napadení Íránu třikrát uvězněna.
Ve vězení ji iráčtí vojáci opakovaně znásilňovali a pálili. Později byla těžce poleptána při chemickém útoku armády Saddáma Husajna na vesnici, v níž žila, zatímco jednadvacet členů její rodiny zahynulo.
 |  |  |  |  | | | I na mediálním poli proti sobě stojí síly demokracie a totality. | |  |  | |  | Novinářka Alibhai-Brown, je naproti tomu známa svými ostrými články proti britskému a americkému útoku na Irák. Podle ní zde byl život před západní koloniální agresí těžký především kvůli nespravedlivým mezinárodním sankcím.
V Bagdádu se bez potíží setkávala se vzdělanými lidmi a hovořila s nimi o všem možném. Slova Kurdky stejně jako její svědectví o zabíjení dětí, kterého byla svědkem, označila za "citové vydírání". "Podívejte se mi do očí!" vykřikla na tato slova oběť Husajnova režimu. "Nikdo neviděl, co jsem musela vidět já!"
Kamera zabrala detail tváře a v tu chvíli bylo asi málo těch, kteří tomuto pohledu nevěřili. Byla to svým způsobem výjimečná situace. Televize, jež před námi odvíjí válku v Iráku a komentáře k ní, totiž žádné oči coby přesvědčivou pečeť pravdy nemá.
Není z ní dennodenně zřejmé, co se v dosahu Husajnovy moci dělo a stále děje. Před sebou máme jen vojenské mapy, střelbu a výbuchy.
A tu nejeden divák ve svobodném světě, otrávený každodenními nízkostmi domácí politiky, považuje vše, co spatří, za propagandu - tu spojenců, tu Iráku. Všechno rovno.
Je až neuvěřitelné, jak rychle se takovým lidem stírá základní rozdíl: i na mediálním poli totiž proti sobě stojí síly demokracie a totality.
A jakkoliv nepochybuji, že válečné zpravodajství s sebou i v demokratických médiích nese četná omezení daná vojenským a psychologickým kalkulem, svoboda novináře v západním pojetí má přece jen jinou tvář než v Iráku.
Manipulace s informací je v této zemi svévole absolutní a novináři demokratického světa, vnímaní doma jako objektivní svědkové, chtě nechtě hrají - nebo aspoň ještě před několika dny hráli - v Bagdádu roli, kterou jim přisoudil Husajnův režim: filmují, co jim povolí, hovoří s těmi, které nastrčí před kameru.
Zpravodajové pak mohou stokrát říkat, že se nesmějí pohybovat podle vlastní vůle, že sdělení irácké strany nelze ověřit. Výsledný obraz, který posílají domů, je převážně poselstvím Husajnova režimu.
Přidáme-li k takovému televiznímu zpravodajství, jež falešně sugeruje, že je pohledem z "druhé strany", zanícená vystoupení ideologických odpůrců vojenské akce proti Husajnovu režimu, lidé jako Freshta Raper z kurdské části Iráku vypadají div ne jako váleční štváči. Jsou živí, nikoliv mrtví.
Irácké chemické zbraně sice zažili na vlastní kůži, ale to už je dávno. Odvděčují se svým chlebodárcům, "citově vydírají". Takto probíhá diskuse. Jen ten pohled hrůzy, kterého se nikdy nezbaví, Freshtě Raper i tisícům jiným zůstal.
Kolik televizí však v průběhu války zajímá takový detail? |