Z pera Jaroslava Veise
Demokracie, i ta parlamentní, není dozajista zcela dokonalý způsob fungování společnosti. Je jen nejméně nedokonalý ze všech známých. Tak nějak zní zlidovělý povzdech, pocházející prý z úst Winstona Churchilla - pokud jej tedy i on sám někde od někoho neslyšel.
Zejména ta parlamentní, chce se říct člověku, který se třeba náhodně se stane svědkem chvíle, kdy se demokracii v nějaké té sněmovně občas ucpou střeva. Mám na mysli to, čemu se říká česky obstrukce a co slovník definuje jednak jako maření jednání, jednak jako ucpání tělesných průchodů, zejména střev.
 |  |  |  |  | | | Mistry v této obstrukční taktice jsou komunisté, žádné ze stran však není cizí. | |  |  | |  | Čeští poslanci prý v tom ucpávání střev demokracie byli mistři už ve vídeňském parlamentu, dozvídali jsme se už ve středoškolském dějepise. Nejen oni. Anglické slovo 'filibuster' už označuje piráta jen v historických příbězích z časů dobývání Nového světa.
Dnes se tak říká především obstrukci v americkém Senátu, kdy se nekonečnými projevy na témata, související s problémem jen zdánlivě a vnášením nových a nových materiálů legislativní peristaltika zpomaluje až v ideálním případě zcela ucpe.
Mnohem půvabnější a domácí kulturní tradice respektující je ovšem parlamentní obstrukce po japonsku. Říká se jí sloní chůze a vychází z tradičního japonského divadla nó. Kdo měl příležitost shlédnout nějaké takové představení, ví o čem mluvím.
Umělci se dlouhé minuty, ba hodiny pohybují na jevišti způsobem, který rozhodně nelze nazvat zbrklým. Byl jsem toho jednou očitým svědkem.
Unaven napjatým sledováním dramatického střetu dvou hrdinů na jevišti - a to prý šlo o mcdonaldizovanou verzi pro nezkušené cizince - jsem vprostřed prvého jednání usnul. Když mě po půlhodině probudil temný úder do bubnu, oba protagonisté děje se na scéně pořád ještě nestačili dotasit své meče.
Zkušený japonský politik, který hodlá obstruovat, proto vychází pomalým, doslova sloním krokem k řečništi. Ten kousek cesty mu může trvat stejně dlouho, jako na jevišti trvá ono tasení meče. Musí však trvat, nesmí se zastavit a něco takového, jak je každému zřejmé, vyžaduje umění, jež je nutno ocenit.
Vraťme se však domů. Česká metoda ucpávání střev demokracie od časů mocnáře Františka Josefa vyspěla do moderní elektronické podoby.
Mohli jsme to sledovat druhý dubnový den odpoledne v přímém přenosu České televize z mimořádné schůze Poslanecké sněmovny na téma arbitráž. Trik je jednoduchý, vyžaduje jen trochu hroší kůži.
Po prohraném hlasování například o tom, zda ten či onen bod má nebo nemá být zařazen na pořad schůze, se jeden ze zástupců strany, která hlasování prohrála, přihlásí o slovo a s tváří hráče pokeru vznese protest, že ač hlasoval NE, na počítačové sjetině - nádherné slovíčko, že - stojí místo toho ANO.
Další větou pak žádá o zrušení hlasování. Sněmovna tedy hlasuje, zda námitka bude přijata a pak se začíná znovu.
Zatímco část spoluhráčů horlivě jedná, jak nepříznivému vývoji zabránit, mladší zákonodárci jsou vysílání do okolí jednací síně, aby doběhli pro ty, kdo se při hlasování někde zapomenuli. Podaří-li se výsledek zvrátit, může protivná strana úder vrátit týmž postupem. Až do odúmrti, kdyby se tedy někomu z přítomných chtělo umírat.
Mistry v této obstrukční taktice jsou komunisté, žádné ze stran, které se do parlamentu probojovaly, však toto umění, vyžadující jen dost otrlosti, není cizí.
Zlomyslní pozorovatelé dokonce soudí, že v parlamentních klubech jsou pořadníky, kdo v případě potřeby sjetinovou komedii sehraje. Přestat ji hrát nemá nikdo z aktérů důvod: vždyť hodit se někdy může každému z nich, stejně jako slavná česká imunita.
A diváci? Ti mohou občas přeobsadit herce, na stažení sjetinové komedie z repertoáru však, obávám se, vliv nemají. |