Z pera Břetislava Rychlíka
Jaro se v Javorníku projevovalo zvýšeným pracovním úsilím naší rodiny. Na zahradě před domkem i v humně se prořezávaly stromy, obracela půda, shrabovalo listí. Vše v první fázi revoluce - tedy v nadšení.
Ve fázi únavové se pak nahlíželo líně do denního tisku a občas vzduch protrhlo šustivé cuchání stránek, když vítr silněji zafoukal. Tak se nám náhle odkryl pohled na fotografii mladých lidí s transparentem, stojících kdesi na chodbě zřejmě soudní budovy. Pod fotem trčel titulek "Transparent je rozčílil".
 |  |  |  |  | | | Komunista se namísto vlastní omluvy akademické obci cítí dotčen. | |  |  | |  | "Soudruhu Snášele, stydíme se za Vás!" stálo na transparentu, který rozvinuli bývalí studenti brněnské architektury před soudním jednáním o případu, který se kvůli žalobě bývalého šéfa komunistické strany na škole Jana Snášela táhne už řadu let.
Jmenovaného i jeho advokáta Čestmíra Kubáta transparent rozčílil natolik, že si stěžovali soudci, který pak povolal justiční stráž.
Je to šílená situace. V zemi, která má zákon o protiprávnosti komunistického režimu, dopustí demokratické soudy dvanáct let soudní frašky, v níž je trojice studentských vůdců z listopadu 1989 vláčena soudy různých instancí a soudci zřejmě mdlé mysli, aby se rozsoudilo, zda se dotkli cti kohosi, kdo žádnou mít nemohl - tedy normalizačního komunisty.
V novinách popisují atmosféru soudního stání ještě takto: po letech tahanic u nejrůznějších instancí včetně Nejvyššího soudu řešil Městský soud vlastně případ již počtvrté.
Jádrem sporu jsou přitom pouhé dvě věty, které stávkující studenti brněnské fakulty architektury napsali do revolučního prohlášení těsně po listopadu 1989. Svého tehdejšího učitele a současně předsedu Základní organizace KSČ Jana Snášela v něm označili za arogantního a demagogického muže, který zneužívá své postavení.
Chápete? Komunistická strana vtrhla s tzv. Vítězným únorem na akademickou půdu, chovala se tam přes čtyřicet let arogantně, a ten komunista se namísto vlastní omluvy akademické obci cítí dotčen. Soud byl opět odročen na neurčito.
V tisku ovšem píší, že ostudu naši justice se studenti rozhodli řešit takto: "Vzhledem k tomu, že se dvě věty posuzují dvanáct let, je to inspirativní důvod, abychom se dovolávali dobrodiní zákona a zejména Úmluvy o ochraně lidských práv přímo ve Štrasburku. V čl. 6 této listiny se říká, že každý má právo, aby byla jeho věc spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým nestranným soudem. To v tomto případě nebylo dodrženo," řekl advokát studentů Jaroslav Brož.
S případem si soudy neví rady od samého počátku. Přesto, že Městský soud v Brně Snášelovu žalobu opakovaně zamítal, nadřízený Krajský soud případ opakovaně vracel zpět.
Nakonec, po sedmi letech, Krajský soud studentům nařídil, aby se Snášelovi omluvili doporučeným dopisem a kopii zaslali na fakultu architektury do rukou děkana. Takto tehdy rozhodla soudkyně Ludmila Antlová. Podle ní nesli za stanovisko odpovědnost pouze tři žalovaní studenti, protože pod ním byli podepsáni.
Jenže: "Prohlášení jsme mínili jako společný projev, zvolení zástupci vystupovali za celou školu," řekl bývalý student Michal Verner, který sice mezi třemi žalovanými nefiguruje, ale přesto za nimi - tak jako mnoho dalších - stojí. Studenty rovněž podpořila jejich bývalá škola v čele s děkanem.
Marně jsem však čekal na stanovisko jediného demokratického politika, krom dávného vyjádření prezidenta Václava Havla - s pocitem hamby jsem si v Javorníku nemohl nevzpomenout na někdejšího studentského vůdce Ivana Langra, jak má dnes naprosto jiné starosti.
Pak zafoukal vítr, vyrval mi noviny z rukou. Točily se, až dopadly na hromadu loňského listí, starých suchých haluzí a starého svinstva. Stačilo jenom škrtnout sirkou... |