Z pera Petrušky Šustrové
Nedávno jsem se v jednom televizním pořadu potkala s novinářskou Petrou Procházkovou a shodly jsme se na tom, že hádat se doma o politiku patří k vymoženostem bohatší části lidstva.
Moderátor se na to tvářil trochu udiveně, a Petra mu vysvětlila, že jsou na světě místa, kde mají lidé úplně jiné starosti - například jak sehnat střechu nad hlavou, něco k jídlu nebo pár kousků dřeva na zatopení.
 |  |  |  |  | | | Jestli se vrátíme, první, co vybudujeme, bude pevný, bytelný sklep, aby vydržel jakékoli bombardování. | |  |  | Uprchlice Tamara |  | Věděla, o čem mluví. Právě v těchto dnech jí vyšla knížka, která se jmenuje Aluminiová královna a obsahuje šest rozhovorů se ženami. Pět z hrdinek jejích rozhovorů žije v Grozném, nebo tam aspoň žily, když tam Petra ještě směla, se šestou mluvila v českém utečeneckém táboře.
Ty rozhovory odhalují bídu a neštěstí, jaké si těžko můžeme i jen představit. Válka, která se v Čečensku táhne už léta, zbavila většinu obyvatel Grozného doslova všeho: domů, bytů, příbuzných, veškerého majetku a mnohdy i valné části vlastní důstojnosti.
A přesto ženy, které v knize Petry Procházkové vyprávějí o svých osudech, vyrůstají před čtenářem v obrovité osobnosti. Malicherné hádavé ruské babce, plné závisti a předsudků, dodává velikost nejen její tragický osud, ale i způsob, jakým se s ním vyrovnává.
Autorka jen zachycuje vyprávění, nesnaží se nic dramatizovat. Ani by to nešlo, životní situace těch žen je sama o sobě tak zoufalá, že prostě nemá smysl nic nadsazovat ani zdůrazňovat. Ve vyprávění před námi defilují snad všechny druhy bídy, které mohou člověka potkat.
A jakkoli si ty ženy svými životními osudy ani názory nejsou příliš podobné, na jednom se shodují: z jejich pohledu je skoro lhostejné, kdo tu bídu války roypoutal, protože za ni mohou všichni, kdo se na ní podíleli a podílejí.
Protože však jsem měla nezasloužené štěstí, že jsem se narodila v poklidnějším koutě světa, cítila jsem při četbě jistý stud. Stud za to, že mám doma teplo, že mám v ledničce spoustu jídla, že mám co na sebe - a že mám starosti, které by musely těm ženám v Grozném připadat malicherné.
Hlavně ale stud za nás všechny, kteří víme nebo aspoň tušíme, co se v Čečensku děje, a nedokážeme proti tomu nic udělat.
A docela dobře chápu, proč Petra Procházková po tom, co všechno viděla, pověsila novinařinu na hřebíček a založila v Grozném malý dětský stacionář. Méně už chápu, proč ji úřady ruského státu vyhostily v době, kdy se plahočila kolem svého stacionáře a snažila se pro děti sehnat jídlo a peníze.
Bylo by pochopitelnější, kdyby ji byly úřady vykázaly jako novinářku, v době, kdy ukazovala čtenářům a divákům tu zoufalou temnou skvrnu, kterou je Čečensko pro svědomí každého slušného člověka.
Aluminiová královna je kniha neobyčejně poučná, je to svědectví o přežití. Ne o tom umělém, při kterém se lidé vydávají do divočiny, aby si na vlastní kůži zkusili, co dokážou.
Je to svědectví o ženách, které o žádnou takovou zkoušku nestály a které byly se svým životem poměrně spokojené, dokud do něj nevtrhla pustošivá válka. A také o tom, co všechno člověk vydrží, a trochu i o tom, co to s ním udělá.
Myslím, že jsem nikdy v životě nečetla nic smutnějšího a naléhavějšího, než je odpověď čečenské uprchlice Tamary na otázku, co by si přála.
Tamara říká: "Jestli se někdy vrátíme, první, co vybudujeme, bude pevný, bytelný sklep, aby vydržel jakékoli bombardování. Abychom příště nemuseli utíkat, ale mohli se ukrýt na mnoho měsíců v tom sklepě." |