Z pera Marka Šálka
Komunistické politbyro pojalo tu myšlenku už v sedmdesátých letech. Partajní funkcionáři chtěli ukázat západnímu světu, že normalizace už pokročila tak daleko, že jsme schopni "normálně" uspořádat olympiádu.
Moskva sice nakonec rozhodla, že přednost dostane Moskva, o to však teď nejde. Zajímavější je otázka, zda olympiáda v Praze je opravdu tak normální nápad, jak nám jej prezentují sportovní funkcionáři a pražský primátor, anebo utopie s prvky infantility.
 |  |  |  |  | | | Zatímco zbytek Barcelony kypí životem, olympijský areál zeje prázdnotou a připomíná ohlodanou mrtvolu. | |  |  | |  | Když jsem byl malý, představoval jsem si, že letopočet 2000 změní známou podobu světa. Úderem silvestrovské půlnoci se lidstvo ocitne v nových, zázračných dimenzích, všechno bude rázem modernější, jiné. Na střechách domů vzniknou heliporty, dopravní zácpy se jednou provždy vyřeší tím, že každému zájemci bude přiděleno osobní vznášedlo.
Dětinskost takových snů prozrazuje detail: představoval jsem si, že v roce 2000 člověk skoncuje s oprýskanými fasádami, ulicemi plných výmolů, prachem a blátem prostě tím, že armády dobrovolníků všechno natřou erární bílou barvou. Bílý asfalt, bílé omítky, bílá potrubí.
Takový jsem si vysnil ideální svět, když mi bylo asi osm let. Občas mě přepadla netrpělivost, protože do kýženého data s mytickými třemi nulami pořád zbývalo čtvrt století a normalizační šedivost se už zdála k nepřežití. V takových chvílích jsem spřádal sen o urychleném zázraku.
Měl podobu pěti barevných, nezaměnitelně propletených kruhů, ohně plápolajícího vysoko nad městem, vlajek, reklam a úsměvů v podání - cituji dobové sousloví - mládí celého světa. Další atributy fantaskní idyly už zůstávaly shodné, včetně vznášedel a bílého asfaltu. Takový býval můj sen o olympiádě v Praze!
Mnichov 72, Montreal 76, Los Angeles 84. To znělo, panečku! Ani slovo Moskva, opatřené futuristickým letopočtem 1980, nepostrádalo začátkem sedmdesátých let kouzlo, které popírali jen škarohlídi. A teď tedy, konečně, Praha 2020!
Dětský sen na dosah, k úsměvným představám osmiletého chlapce už lze přidat i hrst moudrých a praktických argumentů: zmodernizovaná infrastruktura, vypulírované památky, parky, stadiony. A těch peněz! Vidinu "Prahy olympijské" přesto obestírá stín.
V letech 1988 až 2000 hostily olympiádu Soul, Atlanta, Sydney. V tak mladých velkoměstech jistě zhmotnění olympijských ideálů nenadělá tolik škody jako v evropské historické metropoli. Jedinou srovnatelnou zkušenost nabízí Barcelona, kde se olympiáda konala před jedenácti lety. Co je zde k vidění dnes?
Rozpadající se betonová monstra, vypuštěné fontány, ostnaté dráty. Zatímco zbytek katalánské metropole kypí životem, olympijský areál zeje prázdnotou a připomíná ohlodanou mrtvolu. Dvacet dní slávy, dekády zmaru. Není sen o pražské olympiádě přece jen spíš infantilní? |