Z pera Ljuby Václavové
Každá hospodyňka mívala kdysi v kuchyni křížkovým stehem vyšívané obrázky s nějakou moudrostí typu: Oči máš k vidění, uši máš k slyšení a svět je k milování.
Při vší úctě k babičce, která tato slova měla nad válem, jsem onou lidovou prostopravdou pohrdala. Teď po létech, na jednom pražském debatním večeru o válce v Iráku, kam přišli pouze mladí lidé, jsem si uvědomila, že někdy dá život pitomým tvrzením zapravdu.
 |  |  |  |  | | | Já se té války opravdu bojím. | |  |  | |  | Večer začal promítáním filmu o Saddámu Husajnovi. Jistě, zjištění, že Saddám není jeden člověk, není nikterak převratné - všeobecně se ví, že má dvojníky, ale na záznamu z různých akcí, při nichž byl Saddám sledován kamerou, to přesto bilo do očí: člověk, který byl natáčen v křesle měl jiná gesta, jiný výraz očí, jinak nakládal s rukama ve chvílích, kdy mluvil, pohyb rozjížděl na jiném dechovém impulzu, než ten druhý, který se třeba pohyboval mezi lidmi.
Děsivé bylo pozorovat chování lidí, kterým on - ten jeden ze Saddámů - dovolí osobní kontakt - ty ponížené pohyby dospělých, když je jim dovoleno objetí s diktátorem, ty šílené oči zfanatizovaných dětí...
Pamatuji si svůj dětský úděs z výstavy darů Stalinovi, sály plné nesmyslných předmětů, tisíce fajfek, tisíce hraček a panenek pro jednoho sedmdesátiletého starce - teď jsem měla dojem, že třeba Saddámovo muzeum tu vzpomínku překonává.
Když pak po promítání začala debata, propadla jsem pocitu, že lidé, kteří předtím vedle mne sledovali stejné filmy, neměli oči k vidění, ani uši k slyšení. O lásce nemluvili, jen o nenávisti. Ne k Saadámovi a jeho režimu, ale k Americe.
Je to pozoruhodná nenávist, protože je jaksi "celoplošná". To není nenávist k Bushovi, nebo k systému americké demokracie, ke konkrétním projevům amerického způsobu života, to je prostě čirá nenávist k velmoci.
Ti lidé nepřišli debatovat, přišli jen říkat to, v co věří, co už dávno vědí nejlépe a co chtějí, aby byla nezvratná pravda pro všechny. Samozřejmě, že si nemohou pamatovat realitu světa bolševiků, že neznají historii a nepřipouštějí si souvislosti.
Neumějí porovnat Husajna s Hitlerem či Stalinem, a o tom, že v obou světových válkách rozhodujícím způsobem Amerika pomohla Evropě přežít, odmítají cokoli slyšet.
Připadala jsem si mezi nimi strašně stará a zrazená svými vrstevníky - lidé mojí generace v tu dobu seděli u televize a koukali na Milionáře a úplně stejně se utvrzovali v poznání, že vlastně všechno vědí a to, co nevědí, že je stejně blbost.
A tak jsem si začala vybavovat svou generaci ve věku těch mladých - jak jsme nenáviděli komunismus a jak strašně jsme se báli války. Jak jsem tehdy nebyla ochotna k počítání, jestli je horší, když vraždí despota své vlastní lidi po stovkách a tisících dlouhá léta, nebo když by v rámci zničení diktátora někdo rozbombardoval jeho město a zabil přitom nevinné lidi.
Strach z války jsme prožili za kubánské krize zcela konkrétně, Praha jako absolutní vazal sovětů nám připadala jako jeden z těch nejlogičtějších cílů. Samozřejmě, že jakákoli veřejná debata tehdy nebyla možná a že jsme si svůj strach odžívali v soukromí.
Když se ale dívám na ty dnešní debatéry, nevidím v jejich očích strach. Když je poslouchám, slyším jen fráze. Jsou strašně podobné těm, které jsme slýchávali i tehdy, ale od komunistických funkcionářů. Já se té války opravdu bojím.
Možná tak, jako se jí báli lidé ve třicátých letech - a když pak stejně přišla, byla daleko horší, než mohla být, protože Hitler se během celosvětového váhání řádně vyzbrojil.
To se tak v diktaturách stává. Oči světa tam nevidí a uši neslyší. |