Daniel Kaiser
Rehabilitovaný Vladimír Wais je jehovista. Většina lidí zná z této církve jenom vytrvalce postávající u vchodu do metra nebo u bran krematorií.
Svědci Jehovovi - i pro své nesmiřitelné postoje, které jim nijak neulehčují fungování ve společnosti - nejsou moc početní. Včerejší rozhodnutí Ústavního soudu ale zasahuje daleko za hranice tohoto společenství.
 |  |  |  |  | | | Německo těm, kteří odmítli válčit za nacisty, dalo za pravdu až čtyřiapadesátý rok svobody. | |  |  | |  | Na Weisově případu Ústavní soud zpětně přiznal všem odpíračům vojenské služby z komunistické éry, že na svoje ne tenkrát měli právo.
Dnes se právo odmítnout zbraň zdá být automatické, dokonce i v Izraeli, který de facto žije v permanentním obklíčení, ultraortodoxní Židé do armády nemusejí.
V Československu byla civilní služba zavedena brzy po převratu. Rehabilitovat pacifisty, kteří měli tu smůlu, že se narodili do doby, kdy byl jejich pacifismus trestný, ale až do včerejška nebylo samozřejmé.
Nejvyšší soud, v české justici jen o patro níž pod soudem Ústavním, až do nedávna občas rehabilitaci odpíračům odepřel. Jak si vysvětlit, že dvě tak důležité soudní instituce, Ústavní a Nejvyšší soud, mají na stejnou věc diametrálně odlišný pohled?
Vysvětlení je jednoduché: Ústavní soud je od začátku svojí existence průkopníkem ve zpochybňování komunistické jurisdikce, když se příčí nadřazeným mezinárodním paktům.
Ve včerejším zdůvodnění se také výslovně odvolává na názor Evropského soudu pro lidská práva, že je třeba rozlišovat soudní rozsudky v totalitních a demokratických režimech.
Na Ústavním soudu je dodnes vidět, s jakým záměrem byla před deseti lety najmenována jeho první garnitura: právníci, kteří si nezadali s komunismem, v několika případech sami bývalí političtí vězni, měli fungovat jako poslední záchrana před pozitivistickým právním myšlením, které většinou nutně znamenalo potvrzování komunistických rozsudků.
Vladimír Wais - a přes jeho precedens i další dosud nerehabilitovaní odpírači - se svojí spravedlnosti dočkal až za padesát let. Trvalo to dlouho nebo krátce?
Trvalo to relativně krátce: v sousedním Německu například vojáci wehrmachtu, kteří z různých pohnutek dezertovali z bitev druhé světové války - a bylo mezi nimi i dost ideových odpůrců a pacifistů - dostali hromadné právo na rehabilitaci až před čtyřmi lety.
Přitom Německo v té době počítalo už čtyřiapadesátý rok svobody, mělo dost času si takovéhle věci vyříkat, přesto těm, kteří odmítli válčit za nacisty, dalo za pravdu až na hodně stará kolena. Z tohoto pohledu vychází třináct roků, které na ujasnění potřebovala česká justice, docela snesitelně.
Bývalí odpírači, kteří se dožili dnešních dnů, jsou ale většinou také staří pánové - a z jejich pohledu přišel včerejší verdikt na poslední chvíli. |